pátek 31. prosince 2010



Středometrážní film I´m Here režiséra Spikea Jonzeho rozhodně za zmínku stojí. Příběh robota prožívajícího každodenní stereotyp, který ukončí až milostné vzplanutí k jiné robotce, je v mnoha ohledech spřízněný s Jonzeho předchozí videoklipovou tvorbou - určitý druh výstřednosti je v běžném světě zobrazován jako něco samozřejmého (viz. Da Funk nebo WAX - California). Kromě toho Jonze pracuje s půvabným rozporem, když dává robotům podobu „anachronického počítače“ a zároveň jim propůjčuje velmi lidské vlastnosti, včetně milenecké naivity či melancholie a osamění (velkou zásluhu má v tomto ohledu i herec Andrew Garfield – The Social Network). Zdánlivě banální historka o lásce dvou strojů proto může být stejně tak zábavná, jako existenciálně trpká.
L. M.



úterý 21. prosince 2010

Christopher Nolan: Are You Watching Closely?


Inception. Zatím poslední z rozrůstající se sbírky dokonalých triků Christophera Nolana. Premiéra je dávnou minulostí, respektovaný režisér obrací zrak k závěru sugestivní netopýří trilogie s názvem The Dark Knight Rises. Fanoušci nicméně mají o zábavu stále dost dobře postaráno. Film vychází na DVD a Blu-ray, Cobbův totem se roztáčí pod nejedním vánočním stromkem. Poslední nolanovka navíc přímo vybízí k hlubšímu rozboru i návratu k umělcově starší opomíjené tvorbě.




Nedokonalá iluze

    Inception v sobě obsahuje výstrahu, že sny a fantazie by se v žádném případě neměly podceňovat. Že mohou být svým způsobem nebezpečné, že mohou do jisté míry ovlivnit realitu, psychiku jedince, jeho život. Jak je jednoduché si představit člověka pohlcovaného představami, který pomalu ale jistě přestává rozeznávat skutečnost od fikce, realitu od snů, přeludů. Jak nad tím mohou jeho představy vyhrát, zlikvidovat ho, donutit ho žít pouze a jedině dle jejich pravidel. Může se vám vybavit scéna, kdy hlavní postava snímku Dom Cobb (Leonardo DiCaprio) míří za tzv. chemikem. Jeho sklep okupují věční spáči. Realitu a skutečný život mohli odsunout do pozadí, místo toho dali absolutní přednost světu snů. „Je to jediný způsob, jak můžou snít,“ říká chemik, zatímco Cobb sleduje desítky nehybných spících těl. Leží tam spojené se sny, dobrovolně uspané těžkou dávkou sedativ. Probouzet se nechtějí, snění je pro ně momentálně vším, nemá cenu je rušit.


    To jsou sny a touha po úprku z reality, v samotném jádru je ale Inception vyprávěním o nemožné dokonalosti iluze. Ve finále snímku se divák dozvídá o tom, kterak si Cobb společně se svou manželkou stvořili vlastní, zbrusu nový svět, vybroušenou iluzi něčeho, co celou dobu existovalo jako jejich sen, představa. Právě zde společně prožili svůj život, tady spolu zestárli. Ve vlastním světě, kde se od začátku do konce hraje dle pravidel stvořitele. Happy end je přitom stále na míle daleko. Cobb si uvědomuje umělost, prchavost a požíravost iluze. Chce vypadnout, pochopil, že k dokonalosti nedojde a ani dojít nechce. Právě tady jakoby Nolan polemizoval sám se sebou jakožto režisérem, umělcem. Pokládá si zásadní otázku – co je vlastně dokonalost a jak může být dokonalý film, který v podstatě pojednává o nedokonalosti iluze? Jak v iluzi (v tomto případě žánrovém filmu) dojít k absolutní věrohodnosti, maximální životnosti všech postav, prostředí, zvratů? V závěru se režisér sžívá s hlavní postavou a stejně jako ona se chce vrátit definitivně zpět ze všech snových úrovní, zpět jen a jen do reality, která je osvěžující díky svým chybám, špinavosti, díky své nedokonalosti. Je to vlastně svým způsobem i Nolanův vzkaz všem zastáncům hate wave, vlně zarputilých odpůrců, proklínajících Nolana jako přechytralého studeného žabaře: Ano, moc dobře si uvědomuji některé chyby a onu „nedokonalost“ svého filmu. Jenže právě o tom Inception je.


Ve službě Diváka

    Troufám si tvrdit, že Inception je vedle Dokonalého triku (2006) Nolanovým nejosobnějším filmem. A nejde jen o onu polemiku se sebou samým, na mysl přichází spíše celé téma snění, resp. tvoření iluzí. Uvědomme si funkci jednotlivých postav, významy jejich rozlišných partů. Architekt jako návrhář snů, tvořitel lokací, vlastně takový „kulisák“, spáč zase jako režisér, extraktor pak coby herec, svým způsobem také spoluscénárista. A takto by se dalo pokračovat dál.

    Téma iluze a její tvorba důsledně rozebírá právě Dokonalý trik, aneb důmyslně provedený epistolární filmový román. Zcela zásadní je v tomhle ohledu finále snímku, kdy jedna z hlavních postav, kouzelník Angier (Hugh Jackman) umírá rukou druhé, kouzelnického rivala Bordena (Christian Bale). Angier má za sebou předvedení svého vrcholného čísla, teď leží s průstřelem břicha na zemi, z posledních sil ze sebe souká: „Nikdy jsi nepochopil, proč jsme to dělali, že? Publikum znalo pravdu, svět je přece prostý. Je to mizérie. Je stálý, tak stálý po celou dobu. Ale když je přece jenom dokážeš oklamat, aspoň na vteřinu, můžeš pro ně udělat zázrak. A pak i ty uvidíš něco ojedinělého, něco zvláštního. Je to ten výraz v jejich tváři,“ řekne a vydechne naposled.


    Monolog o podstatě kouzelnictví, o tom, že nejdůležitější součástí celé show byl, je a vždy bude divák. V jádru ten nejdůležitější element. Nolan jakoby filmaře vnímal coby kouzelníky, skrze Angiera promlouvá o svém řemesle, dost možná o tom, proč vlastně tvoří, kvůli čemu se stal filmařem a co ho žene v jeho tvorbě dál, co je jeho pohonem. Zároveň lze tento projev vnímat také jako jakési doznání režiséra, který je opěvovaný díky promyšlenosti a důslednosti svých filmových majstrštyků. Totiž doznání a potvrzení toho, že právě všechny tyto „náročné“ a „složité“ kusy jsou (a chtějí takové být) velmi divácké. Že se svého příjemce nesnaží přechytračit a jakkoli ho ponížit, je tomu přesně naopak – přes veškerou nepředvídatelnost a nutnost soustředění chytře vysvětlují, s divákem komunikují, nemají ho za blbce, mají ho za rovnocenného partnera. V zásadě ho mají bavit, překvapovat, a pokud ho aspoň na vteřinu podvedou, oklamou, divák nemá sebemenší důvod jim to neodpustit – spíše chce být klamán i nadále, možná ještě víc. Nolan viditelně rád vytváří zázraky a jeho publikum se tváří podle všeho tak, jak má. Rozrůstá se a je spolehlivě věrné. Sice to nemůže pokračovat donekonečna, ale takový už je koneckonců úděl každého kouzelnického profesionála. Angier si také uvědomoval, že v nejlepším se má skutečně raději přestat.

    Mimochodem, o jisté vzrůstající míře diváckosti Nolanových filmů svědčí i více filmové akce, kterou režisér viditelně násobí (a výrazně se v ní zlepšuje) od dob prvního dílu realistické netopýří série s názvem Batman začíná (2005). Přibývá přestřelek, tvrdých fyzických kontaktů i honiček. V Inception k jedné z nich dojde během operace na základně kdesi na horách. Všude sníh, výbuchy vedoucí k lavinám, střelba za jízdy na lyžích či sněžných skútrech. Celá tahle sněžná divočina je velmi bondovská, dle vzoru tedy patřičně roztáhlá, poměrně staromódní i zábavná. Pokud si přičteme fakt, že Christopher Nolan skutečně je fanouškem klasických bondovek (jeho nejoblíbenější je údajně vyloženě „alpská“, dodnes příliš neopěvovaná V tajné službě Jejího Veličenstva z roku 1969 s Georgem Lazenbym v hlavní roli), je jasné, proč je tato scéna taková jaká je.


Cobb. Dom Cobb

    Vraťme se ještě více do minulosti, až k Nolanovu celovečernímu debutu Following z roku 1998. Příběh o znuděném začínajícím spisovateli, který s vidinou inspirace začne sledovat vybrané osoby, v sobě skrývá hned několik pojítek k aktuálnímu Inception. Spisovatel během sledování narazí na muže jménem Cobb (příjmení totožné s hlavní postavou Inception), k němuž se připojí a stane se jeho kolegou ve zvláštní aktivitě. Cobb se totiž vkrádá do cizích bytů, přitom ale nejde o typického zloděje. Do bytů se snaží dostat nenásilně a nejde mu o krádež cenností, drahých cetek či peněz. Mnohem důležitější jsou pro něho osobní věci. Fotky, dopisy, pohlednice a spousta dalších vzpomínek, jež o dotyčných personách vyjadřují něco intimního, velmi důvěrného. Povětšinou se skrývají v různých krabicích, Cobb je nazývá „schránkami“, jejich obsah pak bere jako „podvědomé sbírky“. Prakticky jediné, co po sobě Cobb po vkradení do bytu zanechá, je zbouraná sbírka podvědomí, vzpomínky a intimnosti vysypané ze schránky po zemi.


    „Oni si toho všimnou a o to tu právě jde. Narušit něčí život, ukázat lidem věci, které dosud brali jako naprostou samozřejmost. Dáš ty věci pryč a ukážeš jim tak, co měli,“ tvrdí Cobb během zaúkolování vyjeveného spisovatele. Už víte, nakolik je Cobb z Following podobný Cobbovi z Inception? Svým způsobem je lze považovat za jednu a tu samou osobu, Inception může vyprávět o pokračování životních osudů Cobba, odehrávajících se řadu let po skončení událostí z Following. Oba jsou velmi spolehliví podvodníci a lháři, pro oba je velmi důležité poznání dané osoby, oba chtějí a potřebují vědět zásadní věci o jejím dosavadním životě, oba si uvědomují důležitost obsahu „podvědomých schránek“, důležitost tolik samozřejmých a prchavých vzpomínek.

    „Podstata je v tom vloupat se dovnitř, vstoupit někomu do života, zjistit, co je skutečně zač,“ říká Cobb ve Following a Nolan možná už před lety tušil, že tahle postava má jasné předpoklady k tomu, aby se jednou vkrádala mnohem dál, mnohem hlouběji. Třeba přímo do snů.


Dandy z Hollywoodu

    Důležitý je samozřejmě i vzhled, fyzická podobnost obou postav. Móda, styl oblékání by v případě nolanovek vůbec vydaly na další samotné téma. Střídmé sestřihy, lesknoucí se vlasy pečlivě sčesané dozadu, upnu té kravaty, košile perfektně ladící k prvotřídním značkovým oblekům, naleštěné pistole za opasky. Zlodějský tým se v Inception chystá k podrazu století, do akce vstupuje v brilantním módním balení. I postava Cobba z Following si potrpí na padnoucím černém obleku a manažerské vizáži, dokonce svého nedbalého kolegu-začátečníka v jeden moment důrazně upozorňuje: „Změň vizáž. Nový sestřih, jiné šaty, vždyť by tě nepoznala ani vlastní matka. Fakt, že se vkrádáš do bytů, ještě neznamená, že musíš nutně vypadat jako zloděj!“ Koneckonců stačí se podívat na samotného Nolana, rodilého Brita, jenž sám vyznává podobně laděný styl oblékání. Na place je asi nemožné ho zastihnout nedbalého, třeba jen v triku. Řadí se po bok vyšvihnutých režisérských elegánů, jeho nejvýraznějšími kolegy jsou bezpochyby Alfred Hitchcock či Sam Raimi. Sako, košile bez kravaty, oblíbená vesta, případně i šál. Na fotkách z natáčení i na videích z tiskovek působí jako nefalšovaný britský dandy wildeovského typu. Zatím si lze opravdu jen těžko představit, že jednoho dne natočí film s gangstery v tričkách a kraťasech.


The dream is real…

hlásí plakáty k Inception. Motto, jež by se dalo přiřadit k celé řadě dalších snímků, od Matrixu, přes Nauku o snech či hororovou Noční můru v Elm Street. Od premiéry Nolanovy novinky se připomínají další a další filmy, přitom se stále zapomíná na jeden z výjimečných kousků  - na československou klasiku šedesátých let, komiksovou sci-fi Kdo chce zabít Jessii?. Ústředním tématem vizionářské podívané tvůrčího dua Václav Vorlíček & Miloš Macourek přitom není nic menšího než problematika reálných snů, představ, které se ze spáčova podvědomí vyderou na povrch, zhmotní se v normálu.


    V Inception se pro spojení se sny využívá (nepříliš dovysvětlené) zařízení s časovým spínačem a „hadičkami“. Ve Vorlíčkově komiksovce se zase v rámci somniologie (věda o snech) využívá tzv. Weissemannův snímač propojený s detekčními sluchátky, které se danému spáči nasadí do oblasti spánků. Na obrazovce snímače se následně objevuje sen dotyčného, obvykle spíše noční můra, která ho sužuje delší dobu, má vliv na jeho psychický stav. Následuje proto zákrok, kdy je spícímu nitrožilně vpraven roztok KR-6, který jeho neklidný sen proměňuje v symfonii. Zdrcující noční můra je pryč, místo psychického náporu a děsů se dostavuje absolutní pohoda, spáč se dostává do snového nebe. Korektura snů se vším všudy. Problém je v tom, že nežádoucí sny jsou sice nahrazeny, ale nemizí, nevypaří se – zhmotní se v realitě, kde na úkor okolí i nadále jednají dle snové logiky, odmítají se čemukoliv přizpůsobit. Ano, Vorlíček zápletku využívá „jen“ pro čistě komediální cirkus, kdy začnou v realitě fungovat postavičky z živočišného komiksu Káji Saudka. Nejde mu o žádné hlubší sondy do světa snů, nezajímá se o jejich architekturu. Přeci jen ale operuje s podobnými prvky, které se plně rozvrstvily právě v Inception. A nejde tu jen o zmiňované zařízení určené ke spojení se snem. Startérem událostí je tu důsledná manipulace se sny, jedinečná možnost zásahu do cizího snu, jeho pozměnění, které s sebou nese fatální následky. Vorlíčkův počin stojí za pozornost už jen kvůli originálnímu námětu, který se dočkal realizace více jak čtyřicet let před Inception, navíc v totalitním Československu (bublina s legendárním výkřikem „Svobodu snům!“ se také v kinech často dočkala hlasitých ovací). Československou premiéru si Jessie odbyla v roce 1966, Christopher Nolan se na svět poprvé podíval o čtyři roky později v Londýně. Měl možnost ten film někdy někde vidět? Dost těžko. Nejeden snílek by tomu ale rád věřil.

Ondřej Čížek