pátek 25. března 2011

Wilsonova nesmrtelnost

O Čapkově Věci Makropulos v režii Roberta Wilsona


       Světu divadla jsme se tu zatím úspěšně vyhýbali, teď udělám výjimku. Jde totiž o Čapka, Wilsona a jejich šklebící se horor.

      Experimentátor Robert Wilson pro Národní divadlo režíroval Čapkovu Věc Makropulos. Událost sezony, představení ve Stavovském divadle vyprodaná na měsíce dopředu. Wilsonova inscenace není zázrak, „pouze“ vynikající kus, svěží radikální interpretace Čapkovy komedie (ano, Karel svou podmračenou hru skutečně označoval jako komedii a řadu komediálních situací jí odpárat nelze). Dle očekávání vizuálně naprosto vytříbená a nekompromisní. Každá z postav má svůj charakteristický pohyb a gestikulaci, herectví je koncentrovaně expresivní, postavy jakoby dorazily z němých grotesek nebo ještě lépe z Kabinetu dr. Caligariho (své party s bravurou zvládají obdivuhodně flexibilní Pavla Beretová, Filip Rajmont a Jan Bidlas, rutinér Miroslav Donutil se přizpůsobit nedokáže a popravdě už ani nemůže). Makropulos je ve Wilsonově podání vůbec zkroucený a zkřivený groteskní horor. V každé z postav jakoby se zaseklo neustálé prodlužování života. Nesmrtelnost se jim mstí a činí z nich křečovité loutky místy připomínající neživé zombies. Takhle dopadnete, pakliže budete toužit po věčném mladí. Wilson hlásá antiiluzivní divadlo, s realismem klasického ražení si ruku rozhodně nepodává, ani mu jen tak nemává na pozdrav. Nepotřebuje výpravnou scénu, vystačí si s několika konstrukcemi, probouzí v sobě výtvarnické zvíře, které vás atakuje oslnivými a nevyzpytatelnými obrazy s barevnou rozmanitostí. Rozehrává řadu morbidně zábavných situací, podivnost a všudypřítomnou křeč důsledně podtrhuje dráždivým osvětlením i nervní a jindy nepříjemně rozjuchanou hudbou Aleše Březiny. 


       Čapkovi byl v souvislosti s Makropulos tradičně vytýkán pesimismus (stejně jako podobně chmurné a drsné zprávě Ze života hmyzu, kterou sepsal s bratrem Josefem), spisovatel se bránil tím, že to skutečně nemyslel zase tak zle a tragicky. Wilson v tom dělá konečně jasno. Dokonale mrazivým finále podtrhuje závažnost a přesah celé téhle „komedie s tragickými podtóny“, k úvaze nad otravnou a hnusnou nesmrtelností pobídne snad každého diváka. Ne, jak říkám, zázrak to není. „Jen“ vizuální pecka, artová instalace pro přemýšlivé.
                                                                                                  O.Č.                

čtvrtek 10. března 2011

Černá labuť - recenze na soundtrack


Black Swan
autor: Clint Mansell

Recenze původně psaná pro moviezone.cz

Skladatel Clint Mansell je učiněný „chameleon“, jehož tvorba se společně s každou novou příležitostí posouvá směrem k neotřelému a neoposlouchanému hudebnímu výrazu. Rockové variace (Sejmi eso) střídají křehké, melancholické hudební plochy (Fontána), a tomu všemu předchází neučesaný mix elektroniky a smyčcových melodií v podání vlivného souboru Kronos Quartet (Requiem za sen). Soundtrack k dramatu Černá labuť představuje další nevšední polohu Mansellovy tvorby. Tou je organické propojení vlastní kompozice s fragmenty a variacemi na Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského.
Není jednoduché hodnotit hudbu, která je natolik úzce spjata s rytmem vyprávění a jednotlivými, byť drobnými změnami v obraze. Mansell opustil jednoduchost melodií a soustředil se na zachycení rozpadu osobnosti hlavní hrdinky, na hudební ztvárnění rozporu, který dohání mladou baletku na hranici šílenství. Odtud tedy náhlý zlom něžné melodie v dramatickou kakofonii či „nahodilé“ výkyvy v rytmu a intenzitě přednesu (Nina´s Dream, Night Of Terror). Vrcholem toho je skladba Night Of Terror. Na ploše osmi minut je s patřičnou dramatičností vylíčen „souboj nevinnosti a temnoty“ - křehké klavírní pasáže střídají hlasité žestě a křiklavá elektronika. Noční můra se prohlubuje, k proměně plaché baleríny ve smyslnou a temnou ženskou povahu nelze dojít bez zuřivosti a citové destrukce.
Mansell složil hudební doprovod, který si zaslouží pozornost, ale bez patřičného kontextu mu uniká část svého kouzla, dost možná i smysl. Oproti předchozím kompozicím (přednostně uvádím Fontánu) se nelze ubránit ani pocitu určité mechaničnosti, s níž jsou hudebně formulovány emoce a zásadní dějové zvraty ve filmu. Nejméně banální okamžik se tak dostaví až v závěrečné skladbě A Swan Song (For Nina), kdy jde stranou orchestrální okázalost a ke slovu přichází zajímavá, dosud nevyjádřená síla hudebního doprovodu. Vzletné, nenápadně gradující klavírní téma pozvolna zaniká v pochmurné atmosféře elektronických tónů. Ambientní melodie pak z celého soundtracku nejlépe vystihuje sebedestruktivní, temnou povahu hlavní hrdinky a důsledky oběti, kterou musela kvůli své ctižádosti přinést.
Jestliže Mansellova hudba dodává filmu na atmosféře opravdu nezvyklými prostředky, na samostatný poslech může místy působit takřka bolestivým dojmem, jelikož i tesknota a křehkost melodií je vždy vyvážena dramatičností a krajní přepjatostí. Chladné a poněkud vykonstruované dílo plné rozporů, důkaz toho, že krása bez temnoty být zkrátka nemůže.

L.M.

Hodnocení: 6/10

seznam skladeb:
1. Nina's Dream (2:48)
2. Mother Me (1:06)
3. The New Season (2:39)
4. A Room Of Her Own (1:56)
5. A New Swan Queen (3:28)
6. Lose Yourself (2:08)
7. Cruel Mistress (3:29)
8. Power, Seduction, Cries (1:42)
9. The Double (2:20)
10. Opposites Attract (3:45)
11. Night Of Terror (8:01)
12. Stumbled Beginnings... (3:51)
13. It's My Time (1:30)
14. A Swan Is Born (1:38)
15. Perfection (5:45)
16. A Swan Song (For Nina) (6:23)



Stopáž: 52:28












pondělí 7. března 2011

David Lynch hudební

      
      Hudba v Lynchových filmech vždy zastávala velmi významnou, často netradiční polohu, kdy se rovina hudební slévá s ruchovou stopou natolik kompaktně, že vzniká zcela nový tvar, nepředvídatelný auditivní zážitek. Ruchy, hudba a její mnohokráte slyšené styly tak často nabývají na významu, který odporuje zažité konvenci či tradiční zkušenosti. Není novinkou, že se David Lynch osobně podílí na designu zvukové složky svých děl, žije hudbou a stejný prostor jako ve filmu jí věnuje i v osobním životě.
     7. prosince 2010 vyšel singl Good Day Today, který představuje Davida Lynche právě v úloze hudebníka. Režisér představil dvě skladby Good Day Today a I Know, které nejen složil, ale i nazpíval. V prvním případě se jedná o taneční skladbu s modulovaným hlasem a opětovným protěžováním ruchových prvků, druhá je temnou, psychedelickou připomínkou Angela Badalamentiho a jeho stylu (syrový zvuk kytar, hammondovy varhany apod.). Kromě toho vzniklo i album remixů, na němž původní skladby variují umělci jako Jon Hopkins, Underwold či Skream, a na 31. ledna je ohlášeno vydání luxusní verze na vinylovém nosiči. 
   Pravděpodobně nejzajímavějším aspektem celého projektu je skutenost, že slavný režisér dal své písně k dispozici fanouškům, režisérům a tvůrcům z celého světa, kteří k nim tak mohli vytvořit vlastní videoklip. Sešlo se více než 400 videí, rozličných stylů a filmových technik.   
                                                                                                                           L.M.


sobota 5. března 2011

Nejlepší reklamní kampaň roku

Reklamní kampaň pro jablečný nápoj Magners, režírovaná Ivanem Zachariášem, byla na prestižním předávání cen Creative Circle 2011 vyhodnocena jako nejlepší v následujících kategoriích:

- Gold Honours for Best TV Commercial (Straight)
- Gold Honours for Best Idea In Over 60 Secs (Catch)
- Platinum Honours for Outstanding Campaign