pondělí 11. dubna 2011

Králova řeč - recenze na soundtrack



Králova řeč
autor: Alexandre Desplat

Recenze původně psaná pro moviezone.cz

O tom, že drama Králova řeč bezezbytku naplňuje schéma a představu oscarového filmu se hovořilo ještě dlouho před vlastním udílením cen. Nejinak se má věc i s hudebním doprovodem, za nimž stojí francouzský skladatel Alexandre Desplat (Muž ve stínu, Harry Potter a Relikvie smrti). Ovšem zatímco v hlavních kategoriích uspěl snímek takřka bez výjimky, Desplatova hudba zůstala ve stínu méně klasického, převážně elektronického soundtracku k filmu o zakladatelích Facebooku The Social Network. Jaký kontrast mezi Reznorovým moderním hudebním doprovodem a Desplatovou komorní, v mnoha ohledech velmi konzervativní hudbou, navíc střiženou přesně ve stylu, který je pro tohoto skladatele výstižný.
Nečekejte velké emoce ani vyloženou dramatičnost, Desplatova hudba je po většinu času „tichá“, výrazově jednoduchá, ve výsledku však naprosto přesná a vystihující podstatu filmu. Skladatel si vystačil s jednoduchou instrumentací (převážně klavír, smyčce, příležitostně pak flétna) a obratně střídá dvě hudební roviny: dvojí poetiku, která je analogická k vlastnímu způsobu vyprávění. První z nich je hravá, rozvernější poloha (The King´s Speech - Bertie se zbavuje koktání, učí se hovořit na úrovni hodné panovníka), druhá pak výrazově hlubší, tudíž i podstatně truchlivější (Lionel and Bertie, The King Is Dead). Je v ní reflektován především chod dějin, hrozba nastupující války, ale i osobní problémy krále Jiřího VI, jeho slabosti a konflikty. Kromě původní Desplatovy hudby obsahuje soundtrack i dvě klasické skladby od Ludwiga van Beethovena, přičemž králova závěrečná řeč za doprovodu Symfonie č. 7 budiž důkazem přesného skloubení hudby, obrazu a střihu.
Ve své nenápadnosti jde o půvabný a stylově sevřený soundtrack, prostý jakýchkoliv nadbytečných efektů či povrchnosti. Králova řeč je dílo, které divákovi, resp. posluchačovi záměrně nepodsouvá hluboké emoce, ani po vzoru hollywoodských postupů nemanipuluje, neusměrňuje v citovém rozpoložení. Naopak, Desplatova hudba (jinak velmi příjemně poslouchatelná) je na úrovni pocitů otevřena jakékoliv interpretaci; dokáže působit jak melancholickým, tak vnitřně dramatickým dojmem. Místy zase soundtrack baví svou hravostí (především klavírní party), nicméně vše je sladěno do harmonického celku. Autor nesahá k expresivnímu výrazu či nadbytečnému patosu, ale s vkusem a grácií sobě vlastní ilustruje komorní příběh na pozadí dramatických událostí. Motivicky méně košatý, nicméně líbivý soundtrack zaujme především na soustředěný poslech, avšak může posloužit i jako příjemná hudební kulisa. Ani v jednom případě však hudba nepolevuje z kvalitativní náročnosti.
Hodnocení: 8/10





středa 6. dubna 2011

Heath Ledger rozehrál koncert!

Nebezpečný způsob, jak získat hereckou nesmrtelnost

22. ledna 2008. Osmadvacetiletý Heath Ledger je nalezen mrtvý ve svém bytě v New Yorku. Policie zveřejňuje prohlášení, že příčinou smrti je předávkování léky na spaní. Extrémně náročná, psychicky naprosto vyčerpávající role Jokera v Nolanově Temném rytíři ho v podstatě stála život. Tenhle text byl publikovaný v roce 2008 v kulturním čtrnáctideníku A2, č. 50. S odstupem času jej přihazuji sem. V lehké úpravě. Pár odstavců o Ledgerově geniálním ztvárnění Jokera snad nikoho nezabije.  


       Místností se rozléhá ironický, patřičně hnusný smích. Šéfy gothamského podsvětí mrazí v zádech. Na scénu konečně přichází očekávaný Joker. Mastný, spíše až slizký účes, rozmazané líčení, zjizvené tváře, odporně žluté zuby. Po mistrovském kouzelnickém čísle s tužkou usedá na židli. Přední mafiánští bossové města Gotham nevěřícně zírají. Podivín? Blázen? Ani ne.  Psychopat z rodu absolutních. Šílenec s mozkem zločineckého génia, anarchista s vizáží ortodoxního pankáče. Hrbí se, nekoordinovaně gestikuluje, oblizuje se, všelijak se šklebí, cení prohnilé zuby a nepředvídatelně mění tón svého tak trochu přiškrceného, přitom stále mrazivého hlasu. V kině prakticky nikdo nedýchá, diváci si libují. Někteří nesmírně nadšení, někteří vyděšení. Někteří s jokerovsky širokým úsměvem na tváři, jiní s husí kůží. Sledují ostatně jednoho z nejosobitějších padouchů filmového plátna...

Punk ještě nechcípnul!

        Sám Ledger tvrdil, že jednou z jeho hlavních inspirací pro ztvárnění Jokera byl Sid Vicious, legendární rebel, feťák, špatný muzikant a totální vylízanec britské punkové scény 70. Let. Vicious (vlastním jménem Simon John Ritchie) nikdy nepoznal vlastního otce, krátce pod dosažení svých čtrnácti let začal na rockových koncertech prodávat LSD a společně se svoji matkou pravidelně sjížděl heroin. Postupem času se vypracoval na prvotřídního feťáka a mezi punkery z londýnského heroinového podsvětí si vysloužil své „umělecké jméno“ (vicious lze přeložit jako zvrácený). A přesto, že se nikdy pořádně nenaučil hrát na jakýkoli hudební nástroj, jeho image nezávislého, naprosto svobodného pankáčského démona byla natolik revoltující, že se Vicious svého času stal členem kultovního bandu Sex Pistols. Svůj krátký zběsilý život pak Sid ukončil v únoru 1979, když se ve svých jednadvaceti letech předávkoval heroinem. 

       
       Sid Vicious zkrátka platí za prostoduchého narkomana bez špetky talentu, Ledgerův Joker za nebezpečně chytrého psychopatického ďábla beze špetky citu. Co je spojuje? Za vše mluví už jenom samotné videoklipy k trojici singlů se Sidova jediného sólového alba (nese zázračně znějící název Sid Sings). Písně My Way, Something Else a C´mon Everybody. Tři songy, tři zdroje inspirace. Feťácky zmatené pohyby, gestikulace, výstřední úšklebky, anarchistická volnost, pohoda, pohodlnost. Svérázná, punkově neřízená střela. Přesně jako Joker, jehož výstřednost (ať už v oblékání či ve způsobu chování) se naplno projevuje právě při jeho prvním výstupu před gothamskými kmotry. Vicious platil svého času překvapivě za stydlivého, vychrtlého podivína. A stejně je na tom zprvu i Joker. Jeho klaunské líčení je nejhutnější (jakoby se chtěl při prvním rozpačitém setkání skrýt, co nejvíce to jde), mluva jaksepatří retardovaná, ale rozhodně ne tak řízná jako později. Jakoby Sid Vicious přišel na první setkání se členy kapely a nechtěl se projevovat naplno. Během dynamického tempa filmu ovšem zjišťujeme, že všechna ta shovívavost, ta počáteční stydlivost byla součástí Jokerova téměř dokonalého plánu. Zjišťujeme, že mistr nejprve na své protivníky zapůsobil jako bezmyšlenkovitý blázen, aby se poté hladce a nečekaně transformoval a svoji punkově zběsilou show rozpoutal naplno. Stejně jako heroinem omámený baskytarista Vicious při vystoupení v jednom z londýnských klubů…

Sid, Johnny a další pistole

        Sidem to ale ani zdaleka nekončí. U Sex Pistols ještě zůstáváme. Ve chvíli, kdy Ledgerův Joker přechází z pozice řadového pěšáka do podoby chladnokrevného krále (zejména působivá scéna, kdy se zbavuje prvního problému v podobě černošského bosse gothamské mafie), už se v něm neodráží jenom shrbený drogový labužník. Vedle Viciouse je tu i vůdčí typ v podobě drsného Johna J. Lydona alias Johnnyho Rottena alias zpěváka a frontmana již zmiňovaných Pistols. S Jokerem ho nepojí jen zatraceně žluté zuby (Johnny si za ně ostatně vysloužil svou přezdívku – rotten), ale především vybroušený nihilismus, resp. víra pouze a jedině v absolutní anarchii, chaos. Rotten ještě dnes, ve svých pětapadesáti letech, skálopevně odmítá zákony, veškeré instituce i byrokracii. Stejně jako Joker jednoduše pohrdá vším, dle čeho by se lidé měli řídit. Plive na lidskou morálku, důstojnost, nezajímají ho války, politika, nic. V podstatě mu jde pouze a jedině o nespoutanost, volnost a zábavu, pročež by se mu nejlépe žilo v přítomnosti definitivního chaosu. 


       Sám Joker ostatně v závěru snímku pronáší na první pohled nenápadnou, přitom však geniální myšlenku, když tvrdí, že je „agentem chaosu“. Jde o zdánlivě obyčejný krátký výrok, při němž se psychopatický klaun tradičně líbezně oblízne, přitom je ale pro postavu samotnou nesmírně důležitý, možná rozhodující. V tu chvíli končí gradující vývoj Jokerovy postavy, jež se ve finále stává absolutní, skoro až nadpřirozenou. Za celý film se nedozvíme zhola nic o Jokerově původu, ba naopak - on sám veškeré plány hatí, když během děje pronese tři smyšlené verze příběhu o tom, „jak přišel k těm jizvám“. Ovšem právě poté, co se pasuje na služebníka Chaosu, hypotézy o jeho původu bortí veškeré meze. Opouštíme myšlenku, že byl Joker jedináčkem v rodině alkoholického tyrana. V úvahu připadá jiná varianta. Například nějaký smyšlený filmový prolog, scéna, při níž síla představující Chaos přivádí na svět svoje dítko – znetvořeného klauna postrádajícího jakékoli emoce i motivace. Bez minulosti, bez budoucnosti. „Pouze“ jako zdroj apokalyptické anarchie, důmyslný stroj s maximálním nasazením a jasným úkolem – šířit chaos (mimochodem, během automobilové honičky mezi zuby procedí doslova to, že „tuhle práci miluje“). A pakliže to stále někomu k Sex Pistols nepasuje, stačí se podívat na filmový plakát s hořícím netopýřím logem, resp. na slogan Welcome To The World Without Rules. A nechat k tomu samozřejmě rozeznít pistolovský singl Anarchy In The UK.

Jako v Pomeranči

        Výstřední fialový kabát, zelená vesta, bizarní košile a kravata, pestrobarevné ponožky. Ledgerův extravagantní Joker je svým způsobem jako dokonale vyšinutá verze prokletého básníka. Jako by se rozvláčný a drogami omráčený floutek, pankáč 19. století Charles Baudelaire ocitl v Gothamu a tam se začal definitivně utápět v depresích. Poezie jde ale stranou, mnohem větší váhu než bohémští psavci poezie měl pro Ledgera snímek Mechanický pomeranč režiséra Stanleyho Kubricka. Konkrétně hlavní, dnes již kultovní postava Alexe DeLarga v podání Malcolma McDowella. 

     
       Alex zastává v Kubrickově thrilleru post hlavního antihrdiny stojícího v čele násilnické party sexuálních deviantů, která po nocích řádí v lehce futuristickém Londýně. Pravidelně bijí, znásilňují a při svých zvrhlých výletech používají skoro až klaunské masky a černé klobouky. To, co pro Kubrickův Londýn představovala Alexova banda zločinců, v Gotham City spolehlivě zosobňuje Joker. Násilí jako zábava, anarchie a chaos jako smysl života. Ledger připomíná podobně brilantního McDowella zejména ve skoro až dokumentárně laděné scéně (zběsile se pohybující kamera plus náhlá absence hudebního doprovodu), při níž se odehrává večírek Bruce Wayna. Joker se svými společníky vtrhne dovnitř, razantně ho přeruší a krátce poté si na mušku vezme přítelkyni titulního hrdiny - Rachel. V ruce svírá nůž, ulízává si umaštěné tmavě zelené vlasy a zaujatě jí vypráví další verzi o původu svých jizev. Po zádech vám cupitá mráz, možná jste i zhnusení, zároveň ale nemůžete popřít jednu věc. Že se nesmírně bavíte. Že je to zábava s velkým Z. Ledgerův Joker (i McDowellův Alex) není pouhým nechutným šílencem, nýbrž i skvělým bavičem, showmanem, který každou svou scénu ždímá a veškerou pozornost právem strhává pouze a jedině na sebe. Joker si oblizuje jizvy, chvíli se mračí, chvíli se směje. Bezmocné Rachel je vám líto, možná někdo horlivě očekává příchod netopýřího zachránce, na druhou stranu si ale potají přeje, aby hnusák dotáhl své číslo do finále. Ostatně stejně jako ve chvíli, kdy si Alex v Pomeranči vesele prozpěvuje Singing In The Rain a chystá se u toho v klidu a pohodě brutálně znásilnit bezbrannou ženu. Namísto prvoplánovosti autentická syrovost, namísto tuctového hnusu elegantní odpornost. Namísto běžného strachu strhující zábava.



Ledger vs. Nicholson

        Souboj na ostří nože. Alespoň tak to vypadalo, když režisér Christopher Nolan oficiálně prohlásil, že „jeho“ Jokerem bude Heath Ledger. Ihned poté následovaly očekávané diskuse, dohady nad tím, zda je Ledger vůbec schopen nějakým způsobem překonat či se alespoň vyrovnat Jacku Nicholsonovi, který si pod taktovkou Tima Burtona zahrál Jokera v Batmanovi z roku 1989. V současné době už ale naštěstí může být veškerým dohadům konec. Pryč s překonáváním latěk, pryč s vyrovnáváním. Ledgerův Joker a Nicholsonův Joker jsou dvě zcela rozdílné postavy, dvě odlišné persony. Zatímco Nicholson zářil coby nekompromisní vtipálek, gangster s výjimečným smyslem pro černý humor, Ledger je zkažený anarchista, roztěkaný úchyl, který nic příliš neprožívá a dle svých slov všechna ta zvěrstva „prostě jen tak dělá“. Nicholsonova postava klauna/zločince byla navíc uvedena do role absolutního protivníka hlavní postavy, neboť si Burton nakonec usmyslel, že by z něho mohl udělat „toho, který zabil Batmanovy/Brucovy rodiče“. Joker se tak náhle stal cílem Batmanovy cesty za pomstou a bohužel tím i získal jakýsi klasicky hollywoodský statut padoucha, který ve finále chtě nechtě musí být zlikvidován, neboť přece ošklivě ublížil titulnímu hrdinovi. Na druhou stranu, Joker v podání Ledgera je zase krásně atypický zloduch, u něhož, jak již bylo řečeno, neznáme původ ani jakékoli motivace. Na rozdíl od hollywoodské verze je sympaticky nepředvídatelný, přičemž z něho máme větší strach i respekt. A pakliže si Jack Nicholson ukradl celý film pro sebe a titulního hrdinu nechal míle za sebou, Heath Ledger aka Joker je v Temném rytíři „součástí plánu“ - postavou, která si své momenty nesmírně užívá a září v nich, ovšem nečiní tak na úkor druhých. Svým způsobem jde o vytříbenou třešničku, díky níž je celý dort mnohem pikantnější a chutnější. 


       Závěrem ještě poznámka. Pokud máte pocit, že Ledgerově Jokerovi straním, stačí dávat pozor při jedné ze závěrečných scén Temného rytíře. Klaun padá z mrakodrapu, Netopýří muž ho (s heslem „nezabiješ“ na mysli) zachycuje. Anarchista ve fialovém visí hlavou dolů, kamera se zálibně převrací a Joker chrchlavým hlasem konečně spouští tragickou pointu celé tragédie. V tu chvíli jakoby se do role zmalovaného blázna na malou chvíli vrátil i sám Jack Nicholson. V tu chvíli jakoby se režisér Nolan zasnil a vzdal sympatickou poctu Burtonově Batmanovi, resp. jeho závěrečné scéně odehrávající se na střeše gotického kostela. V tu chvíli jakoby se dvě geniálně zahrané role spojily v jednu, kultovní a nesmrtelnou.




Poznámka
Řada Ledgerových skalních fandů vlastně dodnes odmítá oficiální verzi jeho úmrtí. A spíše s radostí spekulují o tom, že jako přípravu na roli Jokera zvolil Ledger pobyt v hotelovém pokoji v naprosté izolaci od okolního světa. Údajně zde strávil necelý měsíc tím, že zkoušel nejrůznější způsoby mluvy, gest a mimiky a dokonce si prý vedl i deník, do něhož si zapisoval v „Jokerově stylu“. Většina fanoušků je tak přesvědčena o tom, že ztvárnění postavy dohnalo Ledgera k depresím a následně možná i k sebevraždě. Jeho osud by se s trochou nadsázky dal přirovnat ke konci života Bély Lugosiho, maďarského herce a pozdějšího silného narkomana, jenž byl na svou nejslavnější roli (klasický Dracula z roku 1931) natolik fixovaný, že ještě před svou smrtí nařídil, aby byl pohřbený ve svém oblíbeném draculovském kostýmu. Tragická smrt Heatha Ledgera tak zůstává i přes veškeré důkazy opředena lehkým tajemstvím. Mluvil tu někdo o nesmrtelnosti? 
                                                                                                                                          O.Č.