Hostující autor Petr Pláteník polemizuje s filozofem Slavojem Žižekem na téma lži v Nolanově Temném rytíři
V době, kdy vstupoval film Temný rytíř do
českých kin, jsem se už nějaký čas intenzivněji zajímal o práci a myšlenky
Slavoje Žižeka, dnes v určitých kruzích velmi populárního slovinsko-amerického
kritického filozofa. Dozvěděl jsem se o jeho marxistických a psychoanalytických
východiscích ústících v koncept kritické filozofie, nejvýrazněji se projevující
konstatováním nezbytnosti pádu (revoluční přeměny) současného
společensko-politického řádu. Také jsem se dočetl o Žižekových průzkumech
popkultury, především filmu, kde nachází ilustrace (je to velký Mistr dedukce)
pro jím postulovaná hodnocení a teze. Proto jsem s napětím po zhlédnutí Temného
rytíře šmejdil po internetu a hledal filozofovo vyjádření k Nolanovu filmu. A
byl jsem zklamán. Protože Žižek byl také do jisté míry zklamán. Právě mnou
obdivovaným filmem.
Batman není žádný ideál
Parafrázi jeho tehdejšího výroku nacházím
v citátu z eseje Good Manners in the Age of WikiLeaks, který Žižekovi vyšel v
The London Review of Books: “Batman
spolu s jeho přítelem komisařem Gordonem si uvědomí, že by morální klima města
utrpělo vážnou ránu, kdyby byla odhalena pravda o Dentově vraždění. Proto se
rozhodnou oklamat věřejnosti tím, že učiní Batmana zodpovědným z návladního
činů, aby právě obhájili Dentův kladný obraz v očích veřejnosti. “Malá domů”
vysílaná tvůrci filmu přináší sdělení, že lhaní je nezbytné pro udržení
veřejného pořádku: jenom lež nás může zachránit. Není divu, že je to v celém
filmu vlastně jediný Joker, kdo se neuchyluje k otevřené lži. Říká přímo, že
jeho útoky na Gotham přestanou v okamžiku, kdy si Batman sundá masku a odhalí
svou pravou identitu; aby zabránil Batmanovu prozrazení, a tak jej ochránil,
prohlásí se Dent před zástupci tisku za Batmana - tedy další lež. A navíc, aby
polapil Jokera, předstírá Gordon svou vlastní smrt - další lež.” (překlad PP)
Před těmi čtyrmi lety mi přišlo, že až
příliš slovinský filozof ulpívá na symptomatické úrovni (i když to je v
podstatě jeho hájemství při nahlížení filmů) a z do jisté míry podružného
detailu, který navíc plní svou vyartikulovanou funkci v konstrukci narativu,
vyvozuje až příkré závěry. Dnes už to vidím poněkud jinak. Jsem si vědom
idealistického rozměru (a nemyslím jen ten filozofický) Žižekova díla a práce.
Souvisí to s jeho aktivismem, jeho až hektickou snahou rozšiřovat vlastní
myšlenky ke všem, kteří se o ně zajímají a kteří jej někam pozvou. Paradoxně
mám v poslední době pocit, že režim/establishment, který tak kritizuje, spíš
naopak svou činností zpětně legitimizuje. I přes v mnoha směrech radikální
názory (spíše abstraktní povahy), ústící v různě podávané vize revolučního
zvratu, nejenže není kriminálně postihován, ale dokonce získal punc
exkluzivního kritika, jehož zvou na svou půdu univerzitní a jiná vědecká a
kulturní zařízení. Připadá mi jako pejsek, který je přivázán na vodítku, ale
jinak dobře krmen a šlechtěn, o kterém ačkoli žije v zajetí, nemůžeme říct, že
by se měl špatně. A jeho majitel pak vypadá jako dobrák, i když psa často nechává
zavřeného a samotného v honosně zařízeném domě. Sám považuji Žižekovy prognózy
a extrapolace nezbytného společenského vývoje právě za projev jeho idealismu.
Daleko více na mě zapůsobil Slovincův koncept kritické filozofie, kdy především
s politikou se stýkající ideje a ideologie obecně jsou podrobovány kritickému
pohledu za využití poznatků z různých humanitních a společenských disciplín i
na základě postřehů ze všedního života. Zlehka inspirován pokusím se o výklad
filmu Temný rytíř a Nolanovy batmanovské série mj. tak, abych polemicky
vystoupil vůči Žižekovým tvrzením.
Polemika s Žižekem
První výtkou, kterou lze vůči vývodům
slovinského filozofa směřovat, je, že nenahlíží daný motiv v celkovém ustrojení
nejen jednoho díla, ale celé trilogie, kterou se letos Nolan chystá uzavřít
snímkem Temný rytíř povstal (The Dark Knight Rises). Samozřejmě se tak ocitáme
(ne)mírně v oblasti hypotéz, ale nahlédneme-li celou trilogii v soustavě negací
(odkazující k filozofickému idealismu), souvisí závěrečná lež v Temném rytíři s
propadem Batmana do zatracení, aby v dalším díle trilogie dospěl k nové
kvalitě. Nejlépe nám jako ilustrace poslouží “školní” model pro vysvětlování
stavby sonetu. První díl trilogie (Batman začíná) vnímáme jako tezi: jsou
ustavovány konstanty fikčního světa a charakterizována hlavní postava (za
využití obecného povědomí o batmanovské a superhrdinské mytologii). Rodí se
Batman a svádí svou první velkou bitvu o zachování rodného města Gothamu, které
synekdochicky reprezentuje celé USA. Důležité je, že ze střetu s Henri
Duncardem / Ra's Al Ghulem vychází jako (nejen morální) vítěz, čehož využívá v
období, tvořícím nezobrazovanou časovou a dějovou mezeru mezi prvním a druhým
dílem, k nastolení funkčního společenského pořádku.
Naznačované závěrečné dějství tohoto
vítězného tažení sledujeme na počátku snímku Temný rytíř, který zde v rámci
stanovené paralely označíme jako antitezi. S uvězněním většiny představitelů
mafie a zločineckých klanů dochází ke zdánlivému nastolení totality pořádku a
bezpečí. Zdánlivému především proto, že někdy v těchto chvílích vstupuje na
scénu zločinec, který se naprosto vymyká kriminálním standardům, s nimiž se
dosud Batman potýkal - jeho věčný soupeř a antipod Joker. V ten moment se
jednotlivé kladné (či ambivalentní, jako v případě Harveyho Denta) postavy
začínají uchylovat ke “Žižekovým” lžím, což je nejen projevem jejich postupného
pádu a nalomení zdánlivě jednozčně kladných rysů, ale především metaforickým
vyjádřením důsledků chaosu/ne-řádu, který do Gothamu vnáší Joker. Slovinský
filozof tedy může upozorňovat na nápadnou shodu mezi jednáním filmových
reprezentantů gothamské společnosti a velmi (své)volně uplatňovanou
pragmatickou mezinárodní i vnitřní politkou posledních amerických vládních
činitelů, ale výtka vůči samotným tvůrcům prostě není fér. “Odsuzuje” je na
základě výpovědi, kterou ještě neměli možnost doříct. Podržíme-li se sonetového
modelu, tak poslední akt trilogie, snímek Temný rytíř povstal, by měl
představovat syntézu. Ono již titulem signalizované (mytické) povstání může mj.
znamenat vypořádání se s účelovou lží z konce druhého dílu, i s předpokládaným
přijetím odpovědnosti. Batman se zrodí znovu. A jinak.
Dva nejsou vždy víc než jeden
A pokud se přidržíme striktního nahlížení
lži, a z toho vyvozovaných soudů, tak dvojí identita, jíž disponuje nejen
Batman, ale podle Žižeka “opravdovější” Joker, je vlastně tím nejviditelnějším
vyjádřením účelové lži. Především u Bruce Waynea / Batmana v každé reprezentací
dochází k (většinou nevyslovovanému) popírání spojitosti s druhým pólem
identity. Vedou jej k tomu samozřejmě v první řadě motivy sebezáchovné.
Největší Batmanovou silou je jeho neukotvenost, odrážející se v statusu
osamělého strážce zákona. Jedinými, kdo vědí o jeho dvojjaké existenci, jsou
naprosto oddaně věrný rodinný sluha Alfred, technologický genius ve firmě Wayne
Enterprises Lucius Fox a jeho přítelkyně z mládí / femme fatale Rachel
Dawesová. A je-li pozice Alfredovy a Foxovy postavy v narativu v podstatě
neotřesitelná, protože jeden poskytuje Batmanovi společenský a druhý
technologický background, představuje Rachel pro jeho supehrdinský status
největší ohrožení a zároveň výzvu. Ne náhodou tvoří jednu z hlavních linií
příběhu Waynovo váhání mezi přijetím údělu Batmana a naplněním milostného
vztahu s Rachel. Právě v momentě, kdy dojde k definitivnímu rozhodnutí, dávají
se do pohybu klíčové události, přispívající k jeho (doufejme jen) dočasnému
pádu.
Daleko zajímavější je případ Joker. Je
zjevné, že kdysi měl nějakou civilní identitu, ale stejně jako si nesmazává
šminkami utvořený klaunský obličej, nenavrací se na rozdíl od Batmana do
“civilu”. Nolan nám nejpozoruhodnější moment související s Jokerovou
neujasněnou identitou klade záludně do úvodní scény (která by si sama o sobě
zasloužila rozbor). Jedinkrát v celém příběhu totiž Joker obléká masku
(paradoxně rovněž klaunskou), ale ne aby vymezil svou jedinečnost, ale naopak,
aby splynul se skupinou obdobně maskovaných zločinců vykrádajících podle jeho
plánu banku. Jokerova šminkami obtažená identita je tak udávána jako civilní,
jíž stejně jako Batman zakrývá maskou/kostýmem. Na rozdíl od něj ale se nebojí
masku před průmyslovými kamerami sejmout. Ovšem jen a právě proto, aby podpořil
svůj promyšlený plán, jak se dozvídáme později.
Jin a jang
Chápeme-li tedy u Batmana veřejný rozměr
jeho osobnosti, v němž vystupuje jako Bruce Wayne, dědic ekonomického impéria,
jako velké ohrožení jeho superhrdinského statusu, Joker je o tuto potenciální
slabinu připraven už od prvního momentu, kdy vstupuje do příběhu. O to je také
nebezpečnější. Ačkoli minimálně dvakrát v příběhu vypráví historku o tom, jak
přišel ke svým pověstným jizvám na obličeji, pokaždé se jedná o naprostou jinou
verzi. Policii se tak nedostává takřka žádných indicií vedoucích k odhalení
jeho totožnosti, porozumění motivaci jeho jednání, k odkrytí jeho záměrů.
Psychologický profil osobnosti, ale i samotné postavy se minimalizujeme, a my
jsme vedeni k uvažování o tezi, že Joker se zrodil z řádu ustaveného ze značné
části právě Batmanem. Joker je jeho “nezbytnou” negací. Ztělesňuje-li Batman
pořádek, status quo, entropii, tak Joker je chaosem, změnou, energií. Byla to
Batmanova až umanutá posedlost vymýcením zločinu (jehož reprezentant zapříčinil
předčasnou smrt jeho rodičů) a nastolením “dokonalého” řádu, co vedlo k
povstání polomýtické postavy Jokera. On je ten, co “jen” uvádí věci do pohybu.
Nezajímají ho peníze ani moc. Chce vidět Gotham hořet. A Batmana na kolenou.
Chce rozbít ten umrtvující klid a pořádek. A v přeneseném smyslu i ideu
dokonalosti, která se právě mnohdy v politické rovině stýká s totalitárními
choutkami. Proto je tím nezbytným doplněním Batmana. Jeho nechtěným výtvorem. I
zlým svědomím. A proto na konci tohoto filmu Batman pomyslně padá na dno.
Uchyluje se ke lži. Ale ne proto, jak nám sugeruje Žižek, aby nepřímo
legitimizoval chování současné americké nomenklatury, ale aby v křesťanských
intencích přijal trest za svou pýchu a s tím spojenou vinu. Batmanova závěrečná
“velká” lež je totiž hlavně hlubokým vyjádřením osobní zodpovědnosti.
Petr Pláteník
autor je absolventem olomoucké filmové vědy
