Zvrhlá demokracie,
smrt i optimismus v závěru Nolanovy netopýří trilogie
TENTO ČLÁNEK OBSAHUJE ZÁSADNÍ
SPOILERY A JE URČEN PŘEDEVŠÍM TĚM, CO VIDĚLI NOLANOVU KOMPLETNÍ BATMANOVSKOU
TRILOGII
Temný rytíř pozvolna povstává a
Christopher
Nolan ve velkém stylu zakončuje svou kolosální trilogii,
která jednou provždy proměnila subžánr komiksového filmu. To, co v roce
2000 započal
Bryan
Singer, Nolan dovedl prakticky k dokonalosti. Řeč je o
zásadní proměně superhrdinského mýtu ve filmu - jeho přizpůsobení moderní době
a jeho zpřístupnění intelektuálnějšímu publiku. Singer svými prvními dvěma
X-Meny (
X-Men,
2000;
X-Men
II, 2003) dodal komiksovému filmu na vážnosti, přivedl ho
k civilnosti a k reflexi celospolečenských otázek. V tomto
případě tedy k homosexualitě (
jakým
způsobem se k vaší jinakosti staví okruh vašich nejbližších přátel i
nepřátel?) a politice (
jak se
s touto jinakostí vyrovná veřejnost - kdo, proč a jak ji využije, případně
zneužije ve své cestě k moci?). Singer byl, je a bude první, ovšem
svého pomyslného trůnu se vzdal díky splněnému snu – režii staromódního
romantického (a famózního) Supermana (
Superman Returns, 2006). Jeho místo
převzal právě Nolan v roce 2005 (
Batman Begins), aby své výsostné postavení
nejprve s odstupem tří let stvrdil (
The Dark Knight) a v současné
době se s ním hrdě a dobrovolně rozloučil (
The Dark Knight Rises). Christopher
Nolan se během svého letitého působení v Gotham City vypracoval poměrně
rychle a hladce do pozice
Franka Millera komiksového filmu,
tedy persony, která s neskutečným přehledem obrací zažitá klišé vzhůru
nohama, dané modly nekompromisně pohřbívá, aby vzápětí provedla jejich
nevídanou renesanci, která zůstává zásadní inspirací pro budoucí odvážlivce.
Poslední části Nolanovy trilogie se krátce po premiéře
dostává obrovské pozornosti, bohužel nesouvisející pouze s prostým faktem,
že jde o jednu z největších filmových událostí roku. Pakliže během
premiéry TDK se hutnou atmosférou mezi diváky prodírá „lákadlo“ na
must-see věc, která přivedla do hrobu představitele
hlavního záporáka, TDKR doprovází na druhou stranu pověst
must-see věci, během jejíž premiéry bylo zastřeleno 12
lidí. Pokřivená reklama a aura tak trochu prokleté série
jsou spolehlivě zajištěny
; dokonce
pár diváků neohrabaně otevírá diskuzi o filmovém násilí a hází vinu Hollywoodu.
Nolan pak z vlastní vůle píše své
prohlášení k oné události, kde
nejenom projevuje lítost, ale také rovnou s předstihem brání filmový svět
jako takový a nepřímo vybízí k tomu, aby kino dál patřilo svobodným lidem
s fantazií a ne magorům s plynovými maskami. Zažívá vlastně něco
podobného jako Alfred Hitchcock, který se musel vypořádat s ubodáním
divačky krátce po premiéře svého
Psycha.
Tento text si ovšem neklade za cíl analyzovat, jakým
způsobem se tragédie v denverském kině Aurora podepíše na mediálním obrazu
filmu a tím pádem i na jeho výsledných tržbách z USA, to je ostatně téma na
jindy a pro někoho jiného. V následujících šesti kapitolách MYSTIKA,
REVOLUCE, BANE, MĚSTO, NADĚJE a ODPOČINEK nabízím svůj vlastní pohled na TDKR -
snažím se vypíchnout a popsat jeho hlavní rysy a vyzdvihnout témata, která
obsahuje. Pokouším se tak dojít k jádru věci, totiž k odpovědi na
otázku, o čem TDKR ve skutečnosti je, proč je takový, jaký je a proč je to tak
jedině dobře. Text byl napsán celkem spontánně za dva dlouhé večery o velkých
dávkách
kofeinu i
prášků proti smrti a za nepřetržitého poslechu vynikajícího
soundtracku k závěru trilogie od
Hanse Zimmera. Samozřejmě s pevnou vírou, že budou čteny i všechny
poznámky pod čárou.
MYSTIKA
syrový realismus & komiksová nadsázka
Pro začátek si shrňme poznávací prvky dosavadních filmových
sérií o Batmanovi, počínaje excentrikem Timem Burtonem. Oba jeho díly, jak
první
Batman (1989), tak
Batman Returns (1992) sází na expresionismus
a gotickou, případně noirovou temnotu. Vizuálně i příběhově hledají pilíře
zejména v sérii
Legends of The Dark
Knight, která se rozjíždí právě koncem 80. let a čtenářům ve své době
nabízí poměrně neobvyklou alternativní historii o Temném rytíři. Zaplňuje ji
mystikou, okultismem, hororovým nádechem, který z Batmana v první
řadě dělá hrozivý mýtus, strašidelnou historku o netopýřím humanoidovi.
Joel Schumacher jde dál, propadá mnohem větším šílenostem,
na druhou stranu oba jeho příspěvky do filmového světa Batmana jsou zásadní
v tom smyslu, jakým (velice přesným) způsobem reflektují hrdinův komiksový
život nejprve v první polovině let 40. (
Batman
Forever, 1995) a následně 60. (
Batman
& Robin, 1997). Schumacher svým
prvním výletem do netopýřího universa jakoby přesně vykresloval dobu, kdy
prodeje jednotlivých komiksových sešitů klesají, Batman začíná vystupovat po
boku s Robinem, získává záporáky s megalomanskými plány přesahujícími
Gotham City. Zkrátka začíná být přístupnější mladším a mladším čtenářům, čímž
dochází k tomu, že minimálně zdvojnásobuje dávku infantilnosti. Zákonitě
následuje éra let šedesátých, tedy období, kdy Robin je už dávno
neodmyslitelnou součástí batmanovského vesmíru, jeho působení po boku Netopýra
nepostrádá gay feeling a oblíbenost celé dvojice není jen záležitostí dětí, ale
díky pestrobarevnému
seriálu
i celých rodin, co v neděli před obědem zírají na televizi.
Nolan hned na úvod činí grandiózní smyk. Uvědomuje si
zásadní komiksovou roli zmiňovaného kreslíře a scénáristy Franka Millera, čte
jeho kultovní pecky
Batman: Year One (1987) a
The Dark Knight Returns (1986
),
které ve své době redefinují superhrdinský komiks - pevně udávají směr
k větší míře realističnosti, vážnosti a reflexi společnosti. Krom toho se Nolan
také seznamuje s potemnělými příběhy z pera a hlavy Jepha Loeba,
jakými jsou
The
Long Halloween, případně
Dark Victory, jež Batmana zase
vrací zpět do detektivní minulosti. Zaplétají ho do složité sítě vztahů a
intrik a vše okolo noří do husté noirové atmosféry. Nolan se vším zmiňovaným
inspiruje, z jednotlivých děl si bere to nejlepší, přizpůsobuje si to
vlastním plánům, vlastnímu pohledu na věc. Půjčuje si, ale přidává své (hned
vedle něho samozřejmě postává jeho bratr
Jonathan
a scénárista
David S.
Goyer) vlastní a v rámci žánru originální ingredience.
Výsledek? Poprvé mysteriózní rozprava o zrození mýtu, jeho aplikaci a založení
jeho tradice (
Batman Begins), podruhé
hutný realistický hi-tech thriller o pádu mýtu a jeho dobrovolném ponížení (
The Dark Knight), potřetí těžkotonážní
epické drama o mýtu, který musí povstat z popela a musí být očištěn, aby
mohl být znovu aplikován a udržován při životě (
The Dark Knight Rises).
Nolan nejprve znovuvytváří mýtus ve vhodné tajemné
atmosféře, nechává ho pohybovat na poli povzneseného realismu (Batman Begins), aby
ho následně utápěl v drsném syrovém světě zbaveného veškerého nadpřirozena
(TDK). Ve finále ho ovšem nechává povstat s tím, že aplikuje oba dva
přístupy. Špinavou realitu a chlad protíná s mystikou a nadpřirozenem. Na
jedné straně nabízí pozvolný systematický a puntičkářsky promyšlený
teroristický atak na největší město USA, na té druhé nechává svého
zdecimovaného Netopýra heroicky povstat z nejhoršího vězení na světě.
Jednou předvádí technologicky složité operace (ať už jde o manipulace
s otisky prstů nebo aktivování projektu s jadernou energií), případně
nabízí nejednoznačné odpovědi na složité celospolečenské otázky - a v samotném
konci předvádí jeden z nejvíc cool polibků v historii komiksového filmu,
po němž následuje sebeobětování, záběr na otevřený oceán a…výbuch atomové
bomby. Proplouvá mezi tragičnem, seriózností a skoro až brakovou (někdo by asi
řekl
komiksovou) nadsázkou, zároveň
ale všechny aspekty hladce a nenásilně spojuje dohromady bez jakékoliv křeče
nebo trapnosti. Styly (vizuální i narativní) dvou předchozích dílů míchá do
jednoho a ještě se přitom obloukem vrací k dílu prvnímu, aby ho se závěrem
provázal detaily většími (postava
Ra´s
al Ghula, Liga stínů atp.), menšími (
proč padáme, Bruci? Strach ze smrti) i těmi nejmenšími (stání na
ledě, nepropadnutí se, stabilita v prostoru). Všechny tyto detaily vedou
k tomu, že TDKR činí z čerstvě vytvořené trilogie konzistentní,
sebevědomý a pečlivě uzavřený útvar, který není příliš snadné proděravět.
REVOLUCE
gothamský převrat a vláda obyčejného lidu
Komisař Gordon v průběhu děje mluví o zlu, které pomalu,
ale jistě povstává z místa, kam se ho v minulosti snažil (společně
s maskovaným kolegou) zatlačit. Doslova tedy vylézá z podzemí, z
rozsáhlé gothamské kanalizace. „Ústřední“ protivník Bane přímo tady osnuje
plán vedoucí ke zkáze Gothamu. Tajné plány v podzemí, opuštěné tunely nově
obydlované teroristy, kteří se chystají splnit svůj úkol ve jménu dobré
prospěšné věci. Ve službách Ligy stínů. Trochu to připomíná Langovo
Metropolis - myslím tedy rozvrstvení společnosti dle
třídního postavení: utlačovaní dřou v podzemí, zajišťují energii a chod
města, aby se bohatí měli tam nahoře víc než dobře.
Bane toho naplno využívá.
Jakmile je plán hotový a Batman poražený, dere se z podzemí na povrch a
přivádí město do absolutní paralýzy. Policejní komanda pohřbí přesně tam, odkud
vzešel, odpálí všechny přístupové cesty do Gothamu a promluví před místními
obyvateli přímo v průběhu ostře sledovaného ragbyového zápasu (zajištěna
přítomnost médií, především televize a rádia). Sdělí informace o jaderné
hlavici pohybující se po městě, zlomí vaz jedinému člověku, který ji dokáže
deaktivovat a s velkou pompou předá fiktivní moc do rukou obyvatel. S tím,
že se mezi nimi pohybuje svobodný člověk, jeden z nich, který vlastní
detonátor a osud města tedy leží jen a jen v jeho rukou. Jde samozřejmě o
lež, neboť plnou kontrolu nad bombou má v tu chvíli Miranda Tate alias
Talia al Ghul, dcera Ra´s al Ghula,
která sice je občankou města, ale zároveň teroristkou a faktickou vůdkyní nové
Ligy stínů.
Nolan navazuje na finále TDK, kde vypjatý sociologický
experiment (dvě lodě, dvě bomby, detonátor v rukou zločince, civilisty i
Jokera) končí tak, že bombu neodpaluje ani jeden z dotyčných na lodi –
vězeň odhazuje detonátor z okna do vody, civilista podléhá vlastnímu strachu
a svého rozhodnutí se vzdává. Batman tak Jokerovi dokazuje, že město není tak
prohnilé, jak předpokládá, a že se tu jednoduše najdou spravedlivé čestné duše,
co dávají důraz na lidskost, morálku a řád. V případě TDKR zachází mnohem
dál, samotný experiment je mnohem vyhrocenější, globálnější. Nolan bez okolků předkládá
otázku: jak naloží s mocí obyčejní
civilisté a čerstvě propuštění zločinci ve městě odříznutém od okolí, jehož
záchranu nezajistí ani armáda USA, neboť by riskovala odpálení jaderné hlavice?
Najednou se celá věc dostává do
okolností, jež by dost možná nevyhovovaly ani Jokerovi. Odpověď na výše
položenou otázku je následující: vznikne
systematicky řízený chaos, ustanoví se lidové soudy, které budou ve jménu
„gothamského lidu“ nesmyslně odsuzovat bohaté a do té doby vysoce postavené
úředníky, případně policisty na smrt, vyhnanství nebo smrt vyhnanstvím.
Absolutní demokracie nabere na zvrácených obrátkách, Bane nechá obyvatele
požrat sami sebe navzájem, aby ve finále mohl přihlížet narůstajícímu atomovému
hřibu. Nejdříve strmý úpadek jako mučení, vzápětí destrukce jako konečné potrestání.
Bane se v této fázi představuje jako terorista
s vírou boje za dobrou věc. Ultralevicový extremista beroucí na vědomí
fakt, že pokud máte vyšší společenské postavení a peníze, nedává vám to
jakékoliv právo k tomu stavět se nad ostatní, méně majetné, nedejbože si
je podřizovat. Jakmile tak činíte, čeká vás trest, nejlépe tedy smrt.
Z Gothamu si Bane rafinovaně vybuduje svůj Protektorát, vytvoří typickou
atmosféru strachu a pečlivě ji udržuje - dá volnou ruku zločincům, lidové soudy
nechá řídit šíleným Jonathanem Cranem alias
Scarecrowem a nevinným obyvatelům
raději doporučí, aby zůstali doma se svými rodinami a nevycházeli moc ven. Brutálně
radikální „revolucionář“ v historickém vojenském kabátu, s nímž není
úplně vhodné vyjednávat. Člověk, který přesně ví, co dělá, a příliš se nechce
věřit tomu, že to dělá poprvé.
Reakce Petra Pláteníka, který
na tomto blogu publikoval skvělý článek na téma lži
v TDK: "Srovnání s Metropolis
a s jinými narativními díly tematizující rozvrstvení společnosti právě
výškovými úrovněmi, ve kterých různé třídy žijí (napadá mě teď třeba komiksový Incal), tady moc nesedí, protože o
dění v kanálech vlastně nikdo neví a nejsou zde zajišťovány pro život města
nezbytné náležitosti. Spíš jde o klasickou psychologickou metaforu, kdy
sklepení, kanály apod. symbolizují nevědomí (podvědomí), kam jsou
"hromadným vědomím" města fenomény jako Bane úmyslně vytlačovány. Nevíme
o nich, nechceme o nich vědět, ale s o to větší intenzitou nás pak mohou
překvapit a přepadnout..."
BANE
vylízaná lokomotiva nebo geniální terorista?
Šimon Šafránek ve filmovém magazínu FILMSTAGE píše:
„Tom Hardy je génius fyzického herectví. (…)
Umí přenést váhu, změnit akcent, vyladit své tělo tak, aby odpovídalo roli.
Takový herec nese vždycky kůži na trh – sice si pamatujete roli, ale
nepamatujete si jejího nositele.“ V souvislosti
s TDKR k tomu všemu připočtěme fakt, že Hardy zde ztvárňuje
nabušeného skinheada s pozoruhodnou dýchací maskou přes hlavu, přičemž mu
vidíme pouze části plešaté hlavy a oči. Přesto ve všech směrech platí to, co
píše Šafránek. Hardy kontrolu nad svým tělem dovádí k dokonalosti, jeho
Banea je nicméně strhující pozorovat jak ve fyzicky vypjatých momentech, tak
v situacích, kdy vede své diktátorské monology. Osobní střety
s Batmanem patří k tomu nejlepšímu, co autenticky syrová, značně
fyzická linie TDKR nabízí. Bez hudby a zbytečných efektů, jde čistě o souboje
tělo na tělo, pěst na pěst. Dominuje zde Baneova dravost, přesnost a
pohodlnost, případně Batmanovo vyčerpání, které se ovšem skvěle doplňuje
s jeho neutuchajícím zápalem a maximální snahou se v žádném případě
nevzdat. Ani ve chvíli, kdy ho Bane láme přes koleno, což je mimochodem scéna,
během níž puká snad každé srdce komiksového nadšence – jde totiž o přesnou
filmovou verzi slavného komiksového obrazu ze série
Knightfall,
kde Bane svého soka poráží/zabíjí právě přelomením páteře. Nolan přitom
nezapomíná ani na zásadní hlášku
„…then I
will break you.“
Hardy nesnesitelně lehce a sofistikovaně hraje očima a gesty,
jeho pohledy přesně ladí k daným momentům, zábavné a přitom mrazivé jsou
pak jeho detailní posunky během projevu před věznicí: graduje svůj hysterický
proslov hodný skutečného revolucionáře a budoucího diktátora, ve chvíli, kdy
upomíná, že veškerá moc jde milostivě do rukou gothamského lidu, rozpažuje mohutné
ruce a posměšně se kroutí přesně v tom samém ironickém duchu, v jakém
se nesou jeho lži. Hardy ztvárňuje protektorátního
Darth Vadera, s nímž má
společného právě těžké zranění a přístroj, který mu umožňuje nesmírnou bolest
z onoho zranění překonávat, vlastně ho drží při životě.
A tolik propíraný Baneův hlas?
Samozřejmě není tolik ultimátní a razantní jako ten Vaderův, jeho výjimečnost
tkví jinde – Hardyho Bane je sice nekompromisní a nezastavitelný buldozer, jeho
místy křečovitý a přeskakující hlas ovšem značí onu bolest z dávného
zranění, která je viditelně (nebo spíš slyšitelně) cítit i přes dýchací masku.
Nehledě na to, že motiv utrpení a bolesti se přes všechnu zkázu a zabíjení
k Baneovi nakonec hodí i z toho důvodu, že Nolan v samotném
závěru TDKR odhaluje jeho pravou motivaci k dosavadním činům. A tou je
(když pomineme typickou mužskou pýchu a touhu „být“ Ligou stínů)…láska.
Zamilovanost do své jediné, jedinečné a nedosažitelné lásky, dcery Ra´s al Ghula,Thalie.
Nolan jakoby se tímto odhalením Banea hnal do své oblíbené polohy
nejednoznačné, ve výsledku vlastně tragické postavy, která je Batmanem fyzicky
přemožena a nakonec (tím, že na povrch vyplynou její city) ještě znemožněna.
Bane se definitivně poraženým stává ve chvíli, kdy mu Batman
(svým typicky agresivně živočišným způsobem) vrací stírací hlášku
„…then you have my permission to die“. Zlomený
a náhle zesláblý sedí na zemi s rozbitým náhubkem a jeho smutné oči
sledují Thalii prozrazující svou pravou totožnost a vyprávějící svůj příběh.
V tento moment se ona stává skutečným nepřítelem č. 1 a pozornost se
logicky směřuje k ní. Jakmile pak zraněný Batman opět čeká na téměř jistou
smrt, Bane za 1) chce svého hlavního soka trapně zastřelit brokovnicí a za 2)
nejenom, že nevystřelí, ale je doslova odpálen do (rozostřeného) pozadí křehkou/divokou
Catwoman, která na poslední chvíli dorazí na bat-podu. Během pár minut ztrácí
své výsadní postavení největšího (a nepřekonatelného) záporáka celého příběhu,
najednou je naprosto zbytečnou a nepotřebnou loutkou v rukách mnohem
mocnější slečny.
Zpět k Baneovi. Všechny zmiňované větší či menší
detaily utváří podstatný rozdíl např. k Baneově verzi v dosavadních
animovaných seriálech, filmech (krom
animáků i
Schumacherova verze v
Batman & Robin) či videohrách (fenomenální
Arkham City), která je povětšinou
taková: super-voják a tak trochu vypatlaná hromada svalů, která jakoby vyšla ze
sado-maso salonu s tím, že v momentech ohrožení si do těla pouští jed
dodávající na impozantní síle i pyramidální vypatlanosti.
Bratři Nolanové spolu s Davidem Goyerem se naštěstí inspirovali spíše
Baneovým předobrazem z čistě komiksových sérii
Vengeance of Bane či již zmiňované
Knightfall,
jež Banea přivedly do batmanovského universa jako první teprve zkraje 90. let.
Právě ty ho představují na jedné straně jako nezlomitelnou valivou sílu, na
straně druhé ale jako inteligentního, pečlivě plánujícího zabijáka, jenž surově
činí prakticky jen tehdy, pokud jeho lidé selžou a své úkoly nesplní. Pokud se tedy
nyní v souvislosti s prvním filmovým Banem mluví o menší dávce
ikoničnosti, než tomu bylo, je a bude u Jokera, je třeba si uvědomit jednu
zásadní věc:
zatímco Heath Ledger
geniálně ztvárňoval již dávno zavedeného ikonického padoucha, Tom Hardy svým
herectvím činí postavu Banea ikonickou až právě teď a tady, na filmovém
plátně.
Nolan si už navíc potřetí za
sebou (po TDK a Inception) pohrává
s holým faktem, že za vším stojí žena
- Marion Cottilard v roli
Thalie navíc v TDKR čeká podobné odhalení jako v Inception. Její role v příběhu
je ve finále vykreslena jako mnohem podstatnější, než tomu bylo zpočátku. Dokonce
má na starosti i totožné bodnutí nožem jako tomu bylo v Inception.
MĚSTO
rytířská bitva o Manhattan
Gotham City je v TDKR na svém dosud nejintenzivnějším
výsluní popularity. Podle všeho ho sice čeká zkáza, nicméně Nolan mu věnuje
takovou pozornost, o jaké se mu v předchozích dílech a sériích jen snilo.
Je svým způsobem právoplatnou postavou, o jejíž osud, život, se svádí velká
bitva. Pokud se na adresu TDKR vynořují výtky v tom smyslu, že snímek
nenabízí tak silné emoce jako jeho předchůdce, je to zkrátka tím, že zatímco
v TDK Joker atakoval mnohem intimnější a osobnější záležitosti Bruce Waynea/Batmana,
Bane v TDKR opouští chaos a místo toho velice přesně a rozvážně útočí
v globálu. Wayne/Batman je vlastně jen nutnou součástí mnohem
rozsáhlejšího vyhlazení. Nolan navíc jako první režisér batmanovského snímku
otevřeně vybízí ke srovnání Gotham City se současným New Yorkem
, konkrétně tedy
s Manhattanem.
Reflexe USA po 11. září spjatá se strachem z terorismu je zde cítit ještě o
něco silněji než kdy předtím. Zajímavé je pak srovnání finální rozmáchlé bitvy
o město v TDKR a ve skvělých
Avengers
v režii Josse Whedona.
Iron Man alias Tony Stark je jediný, kdo je schopný odvrátit
jadernou střelu z jejího směřování k Manhattanu a ještě ji vyslat
přímo do jádra nepřátel. Pokud by se mu to nepovedlo, New York by padl a hrozba
invaze vesmírných potvor by nejspíš přežila. Teď Batman. Temný rytíř bere
sebeobětování jako svou poslední povinnost a službu Gothamu, rozhodne se i
s atomovkou odletět na širé moře, aby zabránil nejenom zániku města, ale
také hrozícímu rozšíření odkazu Ligy stínů, která vyhlazuje důležitá centra už
od nepaměti.
Avengers přináší
superhrdinskou mezigalaktickou megabitvu s
levitujícími velrybami, která
naprosto přesně odpovídá tomu, co megalomanského se děje na stránkách
Avengers v jejich původní komiksové
podobě. V případě TDKR zase zpočátku sledujeme spíše špionážní (skrývání
se po městě, sledování náklaďáku) honičku vrcholící střetem dvou armád ve stylu
rytířských bitev včetně vzájemného hledání soupeřů v nepřehledné bitevní
vřavě.
Pokud bych se ale měl vrátit k městu jako takovému, je
osvěžující a zajímavé, jak důsledně nás Nolan provází jeho podzemím skrývajícím
chodby, které propojují snad všechny důležité prostory v ději.
Anebo že nám jako první
nabízí pohled na gothamské sportovní kolbiště, oficiálně ho pasuje na největší
město v USA a prozrazuje i počet jeho obyvatel. Rozprostírá ho více do
šíře, často zobrazuje jeho sílící tep a odhaluje těsnou propojenost a dynamičnost
jednotlivých prostor, které dohromady utvářejí obrovský ostrov. Ten se až v zajetí
teroristů, kteří o jeho struktuře a rozloze vědí nebezpečně mnoho, může snadno
a rychle stát nepříjemně těsným až klaustrofobickým.
NADĚJE
symbol, který nezemře
Waynova úmyslná lež se daří: Batman i Bruce Wayne v závěru
příběhu umírají. Boháč i jeho netopýří alter ego jsou očištěni, odhaluje se socha,
symbol heroické persony, jež se vždy chovala tak, jak zrovna žádalo její město
a jeho obyvatele. Žije dál a žít bude. Pro budoucí generace. Shrňme si jádra
jednotlivých záseků: první Nolanův batmanovský opus je velkolepým návodem na
překonání strachu (tím, že se s ním naučíte koexistovat a využijete ho jako
účinnou sebeobranu), druhý podkopává urputnou snahu nalézt alespoň nějaký
srozumitelný řád uprostřed bezbřehého chaosu. Třetí je pak překvapivě pozitivní
tečkou, prohlášením o tom, že i v těch nejtemnějších a nejtěžších časech
je třeba udržovat si naději na lepší zítřky.
A pokud nejste onu naději
schopni nalézt, musíte si ji, bohužel za obrovskou a obvykle bolestivou cenu,
vytvořit. Dost možná banální zjištění, které je ale v závěru TDKR podáno
odzbrojujícím způsobem. Batman své město zachrání a osvobodí, vrátí mu
stabilitu, nepřinese ale prakticky žádnou výraznější změnu. Gotham City se
s největší pravděpodobností vrátí do totožné pozice, v jaké bylo před
Baneovou tzv. revolucí. Tedy do pozice města, které rozhodně není ideálním
místem a pokud se chce prodrat k lepším a pozitivnějším časům, musí chtít
především samo. Samo město se svými obyvateli, úřady, kulturou. Netopýří symbol
a samotné sebeobětování pro jeho záchranu pak ovšem může posloužit jako ideální
odrazový můstek, nabíjející inspirace.
Obrovská inspirace minimálně pro budoucího ochránce města
Jamese Blakea alias Robina, který má již zpočátku příběhu lepší předpoklady stát
se inspirativním bojovníkem mnohem snáze a dříve než sám Batman. V mládí
přišel o rodinu, vyrůstal v sirotčinci, ulice Gotham City zná nazpaměť, je
čestný, spravedlivý, nezkorumpovatelný, přesný, bojeschopný a především…nerad
prolévá krev, přičemž dokáže překonat strach, a to dokonce i ze smrti (vedle
Batmana jediná postava v TDKR, která hned několikrát čelí téměř jisté
smrti). Smrt Batmana, důchod Bruce Waynea
a naznačený zrod Robina je
překvapivě optimistickým zakončením legendy, které je při zpětném pohledu
jediným možným a správným. Souvisí totiž znovu s tím, o čem se tu celou
dobu vypráví – o potřebné naději, která se buď zjeví, nebo musí být vybudována.
Navíc je sympatické, že Nolan se krátce po premiéře TDKR
v dopise
s netopýřími fanoušky nadobro rozloučí, ale v závěru snímku jim
přináší typický komiksový cliffhanger. Naději na pokračování, která může (a
nemusí) roztáčet vaši fantazii a přimět vás přemýšlet o tom, o čem by vyprávěla
nová trilogie, jak by Joseph Gordon-Lewitt vypadal
v kostýmu Robina atp. Samozřejmě
čirý nesmysl, zároveň ale sympatické pomrknutí na skalní fanoušky, na které se
prostě nezapomíná.
ODPOČINEK
The Legend Ends
Christopher Nolan ve své batmanovské legendě stačil
nevídaným způsobem vyprávět o strachu, chaosu, smrti i naději. Nabídl svůj inspirativní
pohled na převod komiksu do filmu, přes veškeré překážky a pochybnosti ho pojal
naprosto seriózně a dodal mu na hrdosti. Bezpochyby svou tematicky
mnohovrstevnatou
The Dark Knight Trilogy
zařadil mezi ty nejlepší v dějinách kinematografie. Přes to přese všechno je
její závěr v podobě TDKR nejpalčivější asi v tom, jak moc působí jako
loučení. Dlouhé loučení s tím, kdo si během několika let prošel prakticky
vším a vy jste byli coby skrytí pozorovatelé celou dobu u toho
v bezprostřední blízkosti. Nechcete, aby zmizel, ale zároveň mu přejete zatraceně
dlouhý odpočinek. Moc dobře víte, jak moc si ho zaslouží. Velice dojemná a nutná
rozlučka.
O.Č.