sobota 2. února 2013

Vytiskovy vesnice


These kids dont need the KISS. Název obrazu, na který se právě dívám. Temná obloha, zbořené ohořelé domy, vybuchlá auta, co ještě hoří. V popředí čtyři malá děcka. Dlouhé vlasy, obličeje rituálně pomalované černou a bílou přesně ve stylu nesmrtelných strašáků KISS. Demon, Starchild, Spaceman, Catman. Masky rozeznávám díky wikipedii. Chybí Fox a Egyptian Ankh Warrior. Nevadí. Holčička ve žlutých šatech stojí v těsné blízkosti zdemolovaného auta a v ruce drží baseballovou pálku. Typ v popředí má tričko rovněž s logem KISS, holka kousek vedle nosí zrovna bílé triko s duhovým titulem LUCIFER. Všechny civí přímo na vás, jejich hypnotické pohledy neuhýbají, vy také ne. Oči plné apatie a jakési totální samozřejmosti, pouze ten v tričku s logem vyplazuje jazyk. V hlavě se mi začíná odvíjet příběh, pokouším se vstoupit do rámu a představovat si něco adekvátního k tomu, co vidím. 

Vidím post-apokalyptickou šílenost, komedii spářenou s hororem a sci-fi, něco ujetého a bizarnějšího než Šílený Max. Svět postihla přírodní katastrofa blíže neurčeného druhu, země a kraje, které to ustály, se teď utápí v chaosu, ale pořád je to přitom sranda. Děcka po apokalypse zvlčela a teď jsou součástí vlastního gangu, který vládne ve své vlastní čtvrti, říkají si KISS a berou inspiraci u newyorských rockových matadorů – nemusí je hned poslouchat, spíš ujíždějí na komiksové image. Plácám o obraze českého výtvarníka Jana Vytisky (1985, studoval v Ostravě u Jiřího Surůvky v ateliéru Nová média). 




Do nedávna jsem o něm slyšel spíš ve spojitosti s kapelou Like She, po tvorbě jeho samotného jsem nepátral (no a co?!). Momentálně vše napravuju a prolítávám si vymazlené webovky. Působí jako oficiální stránky undergroundového nakladatelství, co se rozhodlo vydávat brakové komiksy mixující surrealismus, brak a folklór. Jo, to je přesně ono. Na webu klikám na složku Info a čtu si stručnou a dost výstižnou analýzu Vytiskovy tvorby od Jiřího Havlíčka. Píše , že „ve Vytiskově podání je umění, brak i lidová tvořivost součástí jednoho proudu, temného proudu kolektivního podvědomí. Ok, beru na vědomí a hrozně mě to baví. Ta čirá láska k braku, to obskurní spojení, kdy bere opotřebované lebky, štětinaté zrůdy, růžové mutanty, vypadlé bulvy, pedofilní čerty, vlkodlačí myslivce a další a další zdeformované formy, co vypadají jako hororové ikony z jiných dimenzí, a nechává je fungovat v překvapivé symbióze s prostředím vesnických obydlí. Vesnic, které jsou plné nám dobře známých prvků z lidové tvořivosti a které postihla zkáza, často spojená s ohněm. 



V jeho dílech jsou právě odlehlé vesnice mnohem temnějšími, úchylnějšími i nebezpečnějšími, a taky zábavnějšími místy pro náš život, nežli tomu je u stereotypní šedé nudy velko- a maloměst. Jako by si Vytiska moc dobře uvědomoval, že horor jako takový, ještě předtím než expandoval do filmu a literatury, se zrodil v lidových báchorkách. Jeho nepřehlédnutelné malby nabízejí svérázný pohled na to, jak by to s žánrem hororu vypadalo, kdyby se nikdy nikam nerozvíjel, navždy ustrnul ve folklóru a i dnes, ve 21. století, se šířil pouze a jedině prostřednictvím povídaček v hospodách a pohádek na dobrou noc. Bratři Grimmové by se divili! Pravděpodobně by se nejprve pozvraceli a pak se tomu hlasitě zasmáli.

O.Č.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 26)