Zvolna chřadnoucí král imaginace I.

Lukáš Masner & David Kresta versus velké ryby Tima Burtona - první kolo. 

 

LM: Režisér Terry Gilliam (Brazil, Král rybář, 12 opic) by napsal, že filmy Tima Burtona jsou „bezpečné“. Excentrické, to ano, ale pod slupkou výtvarně opulentního i dekadentně laděného povrchu se ukrývají vcelku nevinné, občas křehké, jindy poetické příběhy. Čas od času Burton upustí uzdu a vznikne nevybíravě temná podívaná (Batman se vrací), které se zaleklo nejen studio, ale i řada diváků. S trochou nadsázky platí, že „černobílé“ filmy (Batman, Ospalá díra) jsou z mého úhlu pohledu zajímavější a lepší, než ty barevné a rozverné (Mars útočí!, Karlík a továrna na čokoládu). V posledních letech se však nemohu zbavit dojmu, že Burtonova osobitá stylistika prochází krizí a filmy jako Alenka v říši divů (2010) nebo Temné stíny (2012) jsou jen vlažným destilátem kdysi dechberoucí poetiky.

DK: Burtona mám rád jako režiséra s osobitým vizuálním stylem. Stejně jako u Finchera nebo Ridleyho Scotta stačí vidět pár záběrů, aby bylo zřejmé, o jakého tvůrce se jedná. Vždycky mě přitahovali filmaři-vizionáři se smyslem pro perfekcionismus. Jenže třeba mezi Fincherem a Burtonem je velký rozdíl. David totiž dokáže zaujmout oko i mozek, kdežto u Tima se nemůžu ani po těch letech zbavit dojmu, že zkrátka není moc dobrý vypravěč. “Jak” pro něj vždycky bylo a je důležitější než “o čem”.  Platí to i pro filmy, které subjektivně považuji za jeho nejlepší - Střihoruký Edward a Ospalá díra. První se nedokáže rozhodnout, jestli chce být víc netradiční pohádkou nebo satirou na maloměšťácký život, v druhém zatěžuje půvabnou hororovou podívanou komplikovaná zápletka. Nedivím se pak škarohlídům, že za Burtonův nejlepší kousek považují film, který vlastně ani nerežíroval, ale “pouze” produkoval - Ukradené Vánoce. Samotný režisér jim v posledních letech dává za pravdu, originální tvůrce snad podlehl únavě či diktátu filmových studií. Jestliže v 90. letech Burton zářil, o dekádu později spíše jen poblikává.

 

Kdy se to všechno pokazilo? Obecně bývá za první výrazný poklesek v Burtonově filmografii považován remake (?) Planety opic (2001). Což je poněkud nespravedlivé. Ano, Tim určitě tuhle práci nevzal proto, že by šlo o jeho srdeční záležitost, spíš se těšil, jak si bude hrát s opičími maskami. Ale jeho verze je pořád dost temná a ironická, navíc tu rozvíjí bizarní milostný trojúhelník, kdy nad umělohmotnou barbínou má celou dobu jednoznačně navrch šimpanzice - a nejen proto, že ji hraje režisérova manželka Helena Bonham Carter. 

Pád do tmy začíná až s následujícím Burtonovým filmem, adaptací románu Daniela Wallace Velká ryba (2003). Tady si Tim pořádně zadal s mainstreamem, navíc dobrovolně. Cesta dolů bývá dlážděna dobrými úmysly a když se umělec prostřednictvím svého díla vyrovnává s vlastními rodinnými záležitostmi, je zle nedobře. Do příběhu o usmíření otce-Barona Prášila a jeho syna, kterému už za ty roky tatíkovy barvité historky lezou krkem, režisér otiskl svou vlastní čerstvou zkušenost s otcovstvím a natočil něco, čemu se zatím ve své kariéře úzkostlivě vyhýbal - prvoplánově líbivý film. Navíc Burton byl dosud vnímaný spíše jako hračička, který chce bavit (ať už si o jeho smyslu pro humor myslíte cokoliv) a nějakým přesahům či druhým plánům se vyhýbal. A tenhle potměšilý smíšek nám teď chce sdělovat životní pravdy? Při projekci Velké ryby se vždycky cítím jako schizofrenik, fandím a současně nadávám. Ten film má svůj půvab a taky výborné herce (s výjimkou Billyho Crudupa v roli syna - hrál ten chlapec vůbec někdy v něčem dobře?), a kdyby pod ním byl podepsaný Robert Zemeckis nebo “Pan Cukrkandl” Chris Columbus, patřilo by tohle dílo k jejich nejlepším. Ale v případě Burtona jde o devalvaci značky. Světlo a pestrobarevnost zkrátka k Timovi nepatří, nemluvě pak o užívání filtrů, které “krásně” rozpíjejí tváře hlavních představitelek. Kdyby aspoň scény ze skutečného života více kontrastovaly s těmi báchorkovými, které režiséra zjevně bavily více. Jenže Burton se bojí ukázat, že umírání a smrt jsou svině, a tak nám raději předá poselství o tom, že díky fantazii a snění se lépe vyrovnáme s šedivou životní realitou. Escapismus, jako když vyšije. Ale scénu, v níž otec poprvé spatří svou životní lásku a všechno kolem se rázem zastaví, na tu si vždycky rád přetočím.

L.M.: Já mám Velkou rybu rád, protože v ní Burton dokázal, že mu nejsou cizí ani vážná témata a znovu nám potvrdil, že i smrt má svou jedinečnou magičnost. Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007) je pak v mých očích nejspíš poslední mistrovské dílo pozvolna chřadnoucího krále. Muzikál Sweeney Todd však vyniká nad mnohými, a to nejen zásluhou silných hudebních čísel, ale především hutnou atmosférou a neotřele divadelním aranžmá. Ani průvodce příběhem, holič posedlý pomstou za 15 let neprávem strávených ve věznici, není zářným příkladem ctnostného hrdiny. Spíše zaslepenou, cynickou troskou, jejíž buldočí hněv a zanícenost je v pravém slova smyslu zkázonosná. Antické drama pozvolna spěje ke svému závěru a divák si stále více uvědomuje, že v tomto příběhu lze fandit snad jen mladým lidem, jejichž naivita je kolébá na vlně zdánlivé jistoty. Úchylná romance o lásce, pomstě a masových bocháncích plněných lidským masem je ve své podstatě tradičním burtonovským filmem o outsiderech, kteří se krčí ve stínu zapadlé uličky či na zaprášené a pavučinami protkané podlaze půdy. Špínu i morální pokroucenost Londýna 19. století si režisér vychutnal se vším všudy. Desaturovaný obraz, ani „plošnost“ a sevřenost ateliéru nejsou ničím novým či neobvyklým, avšak divadelní herectví jim dává další rozměr. Všechny předvídatelné atributy Burtonova extravagantního stylu zaklesly k jádru silného vyprávění, které rozhodně nešetří emocemi. Pozdější filmy jsou spíše předvídatelným inventářem oné pokřivené pitoresknosti, ale nepředbíhejme.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)   

PŘÍŠTĚ: Burton v říši divů