Music on theatre (soundtracky inscenací Jana Mikuláška ad.)

Hudba na divadle. Jasná věc, co funguje stejně jako ve filmu. Žene děj kupředu nebo ho brzdí, zvýrazňuje jednotlivé situace, upozorňuje na ně, případně pozornost odvádí. Dotváří atmosféru, jindy ji přímo utváří. Jan Mikulášek je jedním z mála divadelních režisérů, kteří jsou bravurní právě ve skládání scénické hudby. Soundtracky ke svým inscenacím si píše sám a sám si také vystačí v případě výběru jednotlivých songů. Daří se mu. Umí vybírat přesně tak, aby daná píseň seděla do vybrané situace jak textově, tak náladově. Mikulášek je vedle Daniela Špinara tvůrce s citem pro výběr popkulturních klenotů. Oba je užívají tak, aby vás probudili a profackovali, ale zbytečně vám představení nezcizovali. Odmítají křečovitost i přehnanou podbízivost. Zbytečně neexhibují. Daný song je pro ně klíčem k vystihnutí momentální emoce, pocitu, kusu atmosféry, přesahu.

Viz Mikuláškovo pojetí Macbetha pro pražskou scénu Divadla v Dlouhé. Rozervaný Macbeth je jako loutka v rukou své posedlé ženy Lady Macbeth, právě kvůli ní se rozhoduje vraždit. V silné scéně Mikulášek nechá z reproduktorů znít Bowieho:  I will be king / And you / You will be queen / Though nothing will / Drive them away / We can beat them / Just for one day / We can be Heroes / Just for one day. Žádný laciný bonus pro fajnšmekry, ale stylové ironické doplnění, cizelující vyhrocený moment. Hladce a nenuceně souzní s tím, co se v tu chvíli odehrává, nebourá styl ani tempo inscenace, spíše naopak ji rytmizuje (to je ten bonus).

Slůvko ironie je důležité i pro divadelní adaptaci Orwellova opusu 1984 pro ostravské Divadlo Petra Bezruče. Řeč je o mrazivě ironickém závěru téhle skvělé intenzivní záležitosti. Big Brother má nadále navrch, nadějný odpor je potlačen, lidskost a city nejsou na místě, hlavní postava je ponechána napospas očistě, vymytí mozku. Vše se vrací do „normálu“ totalitní společnosti, převládne hnus a dystopie. Mikulášek nechává pohasnout scénu, na plátně v pozadí naskakují portréty největších diktátorů minulosti i současnosti a The Beatles pějí všeříkající: All you need is love. All you need is love, love is all you need. Tečka, která leckoho žene do katarze a stvrzuje apelativní ráz Mikuláškova precizního politického divadla.

Mikulášek mnohdy šahá po otravných, notoricky známých hitech a sází je do nového kontextu – jednou posiluje krutou ironii, jindy zase zcela seriózně hledá podobnost mezi hlavním protagonistou děje a interpretem vybraného songu. Tenhle druhý případ se týká např. postavy Hedy Gablerové z Mikuláškovy inscenace stejnojmenného dramatu norského démona Ibsena. Režisér neváhá představení odpálit senzitivní klavírní verzí Smells Like Teen Spirit, zdrcující závěr pak nechá doznít za doprovodu All Apologies. Pro někoho nesmyslný efekt, pro někoho zase trefná asociace na osud Kurta Cobaina, kterého s hlavní hrdinkou pojí minimálně depka z nenaplněnosti života a dlouhé pomalé cesty k zatracení (aneb je pořád lepší shořet, než vyhasnout).

Dost bylo Mikuláška*, pozornost se teď v klidu může přesměrovat ke Klicperovu divadlu v Hradci Králové. Martin Františák tady nedávno převedl na jeviště svůj autorský text Věc Čapek. O minimalistický soundtrack k lehce surreálné a zneklidňující mozaice ze života Karla a Josefa Čapkových se postaral Jiří Hájek, nicméně prim tu hraje také živá hudba. Děj Františákovy koláže rámují výstupy kapely, jež přímo v pozadí scény hraje klasiky od The Plastic People Of The Universe. Františák jde s využitím znamých hudebních interpretů ještě o level dál. Stejně jako Mikulášek je vsazuje do atypického kontextu, nechává je ovšem mnohem více ožívat a svým způsobem zasahovat do děje. Hudba Plastiků se stává doprovodem pro komentáře postavy Magora Jirouse, který Františákovi slouží k pomyslnému propojení dvou tandemů – Čapek/Masaryk plus Jirous/Havel. Věc Čapek se tak dotýká i tématu Theatre on music. Berte to jako název pro některý z příštích ponorů do popkultury. 
                                                                                                        O.Č.


(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 23)   


* skvělým laitmotivem jeho adaptace Mannova Doktora Fausta je Rape Me (hladce padne k rozedrané duši a mysli blouznícího skladatele), ve své divadelní verzi románové klasiky Na větrné hůrce pak neváhá diváky spražit hlasem Nicka Cavea.