Fotky z dospívání (třetí díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?!)

V prvním a druhém díle seriálu jsme se probírali obaly desek a proměnlivou typografii loga, teď je konečně čas věnovat prostor image. Pro každé období kapely spojené s daným albem jsem vybral dvě i více promo fotek, které v dané době nejlépe reprezentovaly zvolenou image kapely a zároveň vystihovaly atmosféru kolem ní, její módní vkus a vůbec estetickou stránku věci. Tato část textu se zaměřuje zatím na éru prvních dvou nahrávek, tedy léta 2006 – 2007. K některým konkrétním fotkám se vyjadřuje i kolega Lukáš Masner, filmař, spoluautor tohoto blogu a člověk s vynikajícími pozorovacími schopnostmi.        

Reklama na akné

(image v éře Whatever People Say I am That's What I am Not, rok 2006)

Cesta začíná. Čtyři cucáci z předměstí Sheffieldu, kterým lze spíš uvěřit provinilé záškoláctví než status jedné z nejpopulárnějších kytarovek UK. Hlavními poznávacími znaky jsou klukovská nevinnost, upřímnost a přirozenost. Je vůbec sympatické sledovat, že v UK (v porovnání třeba s tím, jak se k tomu staví v USA) se v případě promo fotek mladých kytarových objevů stále sází spíše na civilnost a garážovost a kašle se na přehnané retušování jakýchkoliv vrásek (to samé potkalo i gallagherovsky podmračeného Jakea Bugga). I zvolené lokace spíše sází na autenticitu, nekomplikovanost a strohost, která více sedí k městskému prostředí.

Dvě věci, které na těchto fotkách stojí za povšimnutí: bývalý baskytarista Andy Nicholson je vždy na levé straně, působí lehce odstrčeně, čemuž se nelze ani moc divit – jeho postarší vzhled a zavalitá postava přinejmenším kazí adolescentní look ostatních členů kapely. Za druhé – černobílé foto má v sobě něco z magie kráčejících The Beatles na coveru  Abbey Road i násilnické bandy z Mechanického pomeranče. Krom toho ale jde o jeden z prvních snímků, který pro kapelu pořídil fenomenální Dean Chalkley, k němuž se blíže dostaneme ve třetí části.

První drápy ven

(image v éře Favourite Worst Nightmare, rok 2007)

Photo by Anton Corbijn

 

Trochu přituhuje a pomalu se stmívá. Kluci hned rok po debutu vydávají bouřlivou a navztekanou dvojku, na první pohled se zdá, že za tak krátkou dobu nemůže v image nastat zásadnější změna. Zdání klame a to i přesto, že se rozhodně nemůžeme bavit o ničem radikálním. Nicholsona střídá Nick O'Malley, věkový průměr je úspěšně stabilizován, nikdo nevyčnívá, nikdo nepůsobí nepatřičně, kapela skutečně i na promo působí jako soudržný a vzájemně propojený tým. K větší konzistenci přispívá i fakt, že kluci definitivně odhazují barevnější a sportovnější hadry a jdou více po (v tom dobrém slova smyslu) britské uniformitě. Všimněte si také, že fotky už vůbec neupomínají na městské prostředí, ale soustředí se jen a jen na band samotný. Zdůraznění místa původu je minulostí, momentálně je už důležitá „pouze“ kapela a její členové.   

 

Tvůrcem černobílého snímku je sám Anton Corbijn, jemuž se na fotce povedlo zachytit něco jako tehdejší fázi vnitřního rozpoložení kapely - čili pomalý, ale jistý přerod nejistoty v suverénnost. Mimochodem, je docela zábava zaměřit se v případě tohoto snímku na výrazy jednotlivých členů. O'Malley zasněný, Helders a Cook sebejistí, Turner vykulený, se zaťatými pěstmi upřený do objektivu a na diváky/posluchače, v duchu říkající něco ve smyslu „So What?“. Moc by mě zajímalo, jak focení probíhalo. Corbijn si u fotek zakládá na přirozenosti a obyčejnosti, jeho cílem bývá ukázat celebrity zbavené veškerého pozlátka - bylo to v tomhle případě jinak? Jsou jednotlivé výrazy spontánní reakcí nebo fotograf dopředu věděl, po čem jde a nedával prostor pro improvizaci? Nicméně z té fotky vyzařuje sebevědomí, počínající agrese i zmiňovaná nejistota/zranitelnost. Taky je ale možné, že jsem debilní pozorovatel a v době focení prostě jenom panovala zatracená zima.           

 

LM o fotografii Antona Corbijna: Snad každý hudebník by chtěl mít nějakou fotografii od Antona Corbijna. Černobílá, ostré svícení, velmi kontrastní obraz – syrovost, ale i maximální prostor pro charisma umělců. Tihle si byli souzeni. Žádná okázalost, žádná prefabrikovaná „umělá hmota“, ale upřímnost a opravdovost. Nemám rád hru na efekt a hádám, že přesně o tohle tu šlo: zamést s přetvářkou a falší. Vlastně ani nepotřebuji hudební doprovod. Fotografie jakoby přetransformovala „špinavé“ kytarové riffy v paletu šedých tónů. Minimalistické, ale i neobyčejně silné.

...

PŘÍŠTĚ: intelektuálové z Humbugu. 

in popculture na FB

O.Č.