Wilsonova nesmrtelnost

O Čapkově Věci Makropulos v režii Roberta Wilsona

       Světu divadla jsme se tu zatím úspěšně vyhýbali, teď udělám výjimku. Jde totiž o Čapka, Wilsona a jejich šklebící se horor.

      Experimentátor Robert Wilson pro Národní divadlo režíroval Čapkovu Věc Makropulos. Událost sezony, představení ve Stavovském divadle vyprodaná na měsíce dopředu. Wilsonova inscenace není zázrak, „pouze“ vynikající kus, svěží radikální interpretace Čapkovy komedie (ano, Karel svou podmračenou hru skutečně označoval jako komedii a řadu komediálních situací jí odpárat nelze). Dle očekávání vizuálně naprosto vytříbená a nekompromisní. Každá z postav má svůj charakteristický pohyb a gestikulaci, herectví je koncentrovaně expresivní, postavy jakoby dorazily z němých grotesek nebo ještě lépe z Kabinetu dr. Caligariho (své party s bravurou zvládají obdivuhodně flexibilní Pavla Beretová, Filip Rajmont a Jan Bidlas, rutinér Miroslav Donutil se přizpůsobit nedokáže a popravdě už ani nemůže). Makropulos je ve Wilsonově podání vůbec zkroucený a zkřivený groteskní horor. V každé z postav jakoby se zaseklo neustálé prodlužování života. Nesmrtelnost se jim mstí a činí z nich křečovité loutky místy připomínající neživé zombies. Takhle dopadnete, pakliže budete toužit po věčném mladí. Wilson hlásá antiiluzivní divadlo, s realismem klasického ražení si ruku rozhodně nepodává, ani mu jen tak nemává na pozdrav. Nepotřebuje výpravnou scénu, vystačí si s několika konstrukcemi, probouzí v sobě výtvarnické zvíře, které vás atakuje oslnivými a nevyzpytatelnými obrazy s barevnou rozmanitostí. Rozehrává řadu morbidně zábavných situací, podivnost a všudypřítomnou křeč důsledně podtrhuje dráždivým osvětlením i nervní a jindy nepříjemně rozjuchanou hudbou Aleše Březiny. 

       Čapkovi byl v souvislosti s Makropulos tradičně vytýkán pesimismus (stejně jako podobně chmurné a drsné zprávě Ze života hmyzu, kterou sepsal s bratrem Josefem), spisovatel se bránil tím, že to skutečně nemyslel zase tak zle a tragicky. Wilson v tom dělá konečně jasno. Dokonale mrazivým finále podtrhuje závažnost a přesah celé téhle „komedie s tragickými podtóny“, k úvaze nad otravnou a hnusnou nesmrtelností pobídne snad každého diváka. Ne, jak říkám, zázrak to není. „Jen“ vizuální pecka, artová instalace pro přemýšlivé.

                                                                                                  O.Č.                

Černá labuť - recenze na soundtrack

Black Swan

autor: Clint Mansell

Recenze původně psaná pro moviezone.cz

Skladatel Clint Mansell je učiněný „chameleon“, jehož tvorba se společně s každou novou příležitostí posouvá směrem k neotřelému a neoposlouchanému hudebnímu výrazu. Rockové variace (Sejmi eso) střídají křehké, melancholické hudební plochy (Fontána), a tomu všemu předchází neučesaný mix elektroniky a smyčcových melodií v podání vlivného souboru Kronos Quartet (Requiem za sen). Soundtrack k dramatu Černá labuť představuje další nevšední polohu Mansellovy tvorby. Tou je organické propojení vlastní kompozice s fragmenty a variacemi na Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského.

Není jednoduché hodnotit hudbu, která je natolik úzce spjata s rytmem vyprávění a jednotlivými, byť drobnými změnami v obraze. Mansell opustil jednoduchost melodií a soustředil se na zachycení rozpadu osobnosti hlavní hrdinky, na hudební ztvárnění rozporu, který dohání mladou baletku na hranici šílenství. Odtud tedy náhlý zlom něžné melodie v dramatickou kakofonii či „nahodilé“ výkyvy v rytmu a intenzitě přednesu (Nina´s Dream, Night Of Terror). Vrcholem toho je skladba Night Of Terror. Na ploše osmi minut je s patřičnou dramatičností vylíčen „souboj nevinnosti a temnoty“ - křehké klavírní pasáže střídají hlasité žestě a křiklavá elektronika. Noční můra se prohlubuje, k proměně plaché baleríny ve smyslnou a temnou ženskou povahu nelze dojít bez zuřivosti a citové destrukce.

Mansell složil hudební doprovod, který si zaslouží pozornost, ale bez patřičného kontextu mu uniká část svého kouzla, dost možná i smysl. Oproti předchozím kompozicím (přednostně uvádím Fontánu) se nelze ubránit ani pocitu určité mechaničnosti, s níž jsou hudebně formulovány emoce a zásadní dějové zvraty ve filmu. Nejméně banální okamžik se tak dostaví až v závěrečné skladbě A Swan Song (For Nina), kdy jde stranou orchestrální okázalost a ke slovu přichází zajímavá, dosud nevyjádřená síla hudebního doprovodu. Vzletné, nenápadně gradující klavírní téma pozvolna zaniká v pochmurné atmosféře elektronických tónů. Ambientní melodie pak z celého soundtracku nejlépe vystihuje sebedestruktivní, temnou povahu hlavní hrdinky a důsledky oběti, kterou musela kvůli své ctižádosti přinést.

Jestliže Mansellova hudba dodává filmu na atmosféře opravdu nezvyklými prostředky, na samostatný poslech může místy působit takřka bolestivým dojmem, jelikož i tesknota a křehkost melodií je vždy vyvážena dramatičností a krajní přepjatostí. Chladné a poněkud vykonstruované dílo plné rozporů, důkaz toho, že krása bez temnoty být zkrátka nemůže.

L.M.

Hodnocení: 6/10

seznam skladeb:

1. Nina's Dream (2:48)
2. Mother Me (1:06)
3. The New Season (2:39)
4. A Room Of Her Own (1:56)
5. A New Swan Queen (3:28)
6. Lose Yourself (2:08)
7. Cruel Mistress (3:29)
8. Power, Seduction, Cries (1:42)
9. The Double (2:20)
10. Opposites Attract (3:45)
11. Night Of Terror (8:01)
12. Stumbled Beginnings... (3:51)
13. It's My Time (1:30)
14. A Swan Is Born (1:38)
15. Perfection (5:45)
16. A Swan Song (For Nina) (6:23)

Stopáž: 52:28

David Lynch hudební

      

      Hudba v Lynchových filmech vždy zastávala velmi významnou, často netradiční polohu, kdy se rovina hudební slévá s ruchovou stopou natolik kompaktně, že vzniká zcela nový tvar, nepředvídatelný auditivní zážitek. Ruchy, hudba a její mnohokráte slyšené styly tak často nabývají na významu, který odporuje zažité konvenci či tradiční zkušenosti. Není novinkou, že se David Lynch osobně podílí na designu zvukové složky svých děl, žije hudbou a stejný prostor jako ve filmu jí věnuje i v osobním životě.

     7. prosince 2010 vyšel singl Good Day Today, který představuje Davida Lynche právě v úloze hudebníka. Režisér představil dvě skladby Good Day Today a I Know, které nejen složil, ale i nazpíval. V prvním případě se jedná o taneční skladbu s modulovaným hlasem a opětovným protěžováním ruchových prvků, druhá je temnou, psychedelickou připomínkou Angela Badalamentiho a jeho stylu (syrový zvuk kytar, hammondovy varhany apod.). Kromě toho vzniklo i album remixů, na němž původní skladby variují umělci jako Jon Hopkins, Underwold či Skream, a na 31. ledna je ohlášeno vydání luxusní verze na vinylovém nosiči. 

   Pravděpodobně nejzajímavějším aspektem celého projektu je skutenost, že slavný režisér dal své písně k dispozici fanouškům, režisérům a tvůrcům z celého světa, kteří k nim tak mohli vytvořit vlastní videoklip. Sešlo se více než 400 videí, rozličných stylů a filmových technik.   

                                                                                                                           L.M.

Nejlepší reklamní kampaň roku

Reklamní kampaň pro jablečný nápoj Magners, režírovaná Ivanem Zachariášem, byla na prestižním předávání cen Creative Circle 2011 vyhodnocena jako nejlepší v následujících kategoriích:

- Gold Honours for Best TV Commercial (Straight)
- Gold Honours for Best Idea In Over 60 Secs (Catch)

- Platinum Honours for Outstanding Campaign

RADIOHEAD - The King Of Limbs

     Radiohead platí za kapelu, která si dokáže své fanoušky vychovat a usměrnit jejich vkus v závislosti na vlastní proměně a pokroku. Bezpochyby nemluvím jen za sebe, když označím jejich tvorbu - a to i navzdory stylové rozrůzněnosti - za komplexní a v jistém slova smyslu vypointovanou. Procházet diskografii Radiohead znamená zakusit jak prvotní „hlučnost“ a neučesanost, tak zhudebněnou bolest či výsostné experimenty s elektronikou, které dávají zapomenout na předvídatelnost a systém jakýchkoliv hudebních tradic. Každé další album je příležitostí nahlédnout do mikrosvěta hudebníků, kteří dělají věci po svém, vypovídají především o sobě, o svých frustracích, ale ve výsledku jim jejich posluchači přesto rozumějí. Takovou hudbu lze jen stěží popisovat jinak než formou pocitů.

     Na stejné vlně je konečně i nejnovější album The King Of Limbs, jehož kvality posiluje skutečnost a hlavně pak způsob, jakým se autoři obrací zády k prvoplánové podbízivosti. Motivováni chutí pokoušet nové formy, pochybující o samospásných účincích okázalosti, přiškrcují Radiohead své posluchače monolitickým tempem, spíše průraznými rytmy než klenutými a silnými melodiemi, jež jsou dle zákonů hudebního byznysu předurčeny stát se hitem. Po akustičtějších albech Hail To The Thief a In Rainbows tak lze opět slyšet převážně elektronickou texturu, neuroticky tepavé a minimalistické melodie – dost možná je na místě srovnání se sólovým projektem Thoma Yorka The Eraser. Ke zklidnění dochází až k závěru alba se skladbami Codex nebo Give Up The Ghost – poezií, která působí jako vydechnutí po nekompromisní, elektronickými efekty protkané první polovině.

     Na aktuální nahrávce je patrné, že Radiohead na sebe nechtějí za každou cenu strhávat pozornost. Vědomě odmítají koncept vykalkulovaného hitu, nechtějí ani přepisovat či jinak posouvat dějiny, ale sami sobě dopřávají potěšení z toho, co je baví. Dost možná to bude řada lidí považovat za projev arogance či za nevratné ustrnutí v melancholickém trademarku. V tomto ohledu je i The King Of Limbs takřka esenciální, přesto však povedené album. Radiohead si na sebe upletli bič, a proto je každé nové dílo, které nepřevyšuje kvality předchozí tvorby, případně není vysloveně progresivní, považováno rozmazlenými fanoušky za „zklamání“. Tak či onak, elegance a charisma se jim upřít zkrátka nedá.

                                                                                                                             L.M.

Kocovina, můry & podfuk (pilotní díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?! )

Who the fuck are Arctic Monkeys?! Seriál, co se bude na Opice dívat trochu z jiného úhlu pohledu. Hudba samotná ustoupí do pozadí a texty budou směřovat k image, videoklipům, textům atp. Pilotní díl obsahuje pár vět k obalům třech dosavadních desek Arctic Monkeys. Pro příznivce kapely i fanoušky zajímavých coverů hudebních alb.

Whatever People Say I Am, That's What I'm Not

      Šedost a špína. Ústřední postavou je Chris McClure. Kluk z obalu desky, kamarád kapely, co dostal 70 liber na to, aby se vylil v nočních liverpoolských klubech a poté se nechal nafotit. Cover ho zastihuje ve chvíli, kdy kocovina vítězí na plné čáře. Zmaštěný obličej, únava, polospánek, kruhy pod očima, životadárná brzká ranní cigareta. Celá jeho půlnoční story se rozvíjí v bookletu. Pohoda a zápal měnící se v totální nudu, únavu a těžší a těžší kocovinu. From The Ritz To The Rubble. Jsou tu momentky z nočního života, z klubů, alkohol, cigarety a atmosféra ospalých vyprázdněných a podmračených ulic v dešti. Barevné fotky pro všechny ostatní, černobílé pro hlavní star obalu, zmiňovaného McClura. Vše dost syrové, bez příkras, zároveň bez zaujatosti. Čistě dokumentární foto z ulic. Nevynáší velké rozsudky, „pouze“ pozoruje, zaznamenává, poukazuje. Ostatně stejně jako texty na albu, jež Turnerovy svého času vykouzlily padnoucí přezdívku Master Of Observation.  Za designem stojí studio Juno, parta z výtvarné scény v Liverpoolu, která má za sebou mj. komiksový cover k Who Killed The Zutons  nebo videoklip k Ghostfaced Killer  od The Dead 60s. Coverem se jí podařilo vystihnout atmosféru desky samotné včetně témat, o nichž pojednává. Poznávacími znaky jsou syrovost, chlad, špína, autenticita nasáklá cigaretovým kouřem. Při listování fotografickým bookletem snadno naskakují texty o všech hlavních i vedlejších „hrdinech“ alba. Ať už to jsou vyhazovači, prodavačky, servírky, začínající kapely, barmani, umělci, gambleři, feťáci nebo prostitutky. Jakoby si Turner ještě před psaním léta procházel terén a občas si něco nebo někoho vyfotil a vy teď máte v ruce alespoň výňatek z jeho pestrého fotoalba. 

 

Mimochodem, doporučuji článek na BBC News Arctic Monkeys defend album cover. Zdravotnická organizace NHS Health Scotland se do coveru navezla s tím, že „posiluje mínění o tom, že kouření je fajn“. Vtipná kauza, co spolehlivě zajistila kapele další reklamu. Fakt je, že potisk samotné placky (popelník sem, popelník tam) strčí do kapsy i Hirstovo Necropolis.

Favourite Worst Nightmare

      Bytovka uprostřed noci. Dveře jsou zamknuté, televizní obrazovky pohaslé, všichni spí. Deset oken, z toho sedm zhaslých, mrtvých.  Jako záběr z právě rozběhlého filmu. Na první pohled noir detektivka, ale zdání klame. Tři okna rozsekávají šedočernou ponurost. To jsou ty naděje, to jsou ty domácnosti, v nichž se odehrávají „oblíbené noční můry“.  Stačí dodat menší story. Třeba o tom, jak se k smrti znavený pracant nebo student dotáhne domů a z každodenního stereotypu přepne až v noci během spánku, během snění. Okna s barvitými kolážovitými výjevy představují světy snů a nočních můr, odporná bytovka svojí strohou architekturou zastupuje nudnou všední skutečnost. Mrtvolná realita nikdy nebude tak dobrodružná a ujetá a vzrušující jako naše oblíbené noční můry. Komu nedá tenhle cover spát, může se prokousat mnohem dál. Kompletní booklet odhaluje konkrétní můry. Nabízí náhled do jednotlivých bytů, v nichž není o tajemné snové výlety nouze. Kroutící se tělesa, co nemají daleko k pohlavním údům, dvounohá kočka se lví hlavou zuří v těsném spodním prádle, kolem poletují rozjívení duchové, jsou tu nostalgičtí rudí golémové, černočerný cool tučňák a cosi jako bílé lebky, které jakoby vzpomínaly na Jacka z loutkové Nightmare Before Christmas. Vše jako součást stylizované můry, která sbližuje komiks s graffiti, horor s detektivkou. Kdo pořád civí na tučný žlutozelený titul ohlašující kapelu a název placky, ať se přikloní k ironii. Kreativci z Juno (pro něž je FWN volným a zatím posledním pokračováním spolupráce s Opicemi) jsou vtipálci stejně jako band samotný. Do očí bijí absurdní „Arktické opice“ v roztahujícím se hororovém provedení. Skoro jako titul, co vábí na úsměvnou retro béčkovinu o promrzlé arktické expedici, která narazí na čtveřici podivných agresivních opic. Další můra v pořadí. Alex Turner v songu D is for Dangerous pěje I think you should know you're his favourite worst nightmare . 

Pár zajímavých slov k tomuhle coveru padne i na blogu designéra Andrew Kelsalla. Kelsall spíš kritizuje, na druhou stranu se také zaměřuje na styl písma v názvu kapely a desky a konfrontuje ho s plakátem k filmu The Man With The Golden Arm z 50s. Zajímavé.

Humbug

      Návrat z pouště. Spousta písku a ošoupaných polobotek. Nedbalá elegance, uhýbání pohledem, floutkovská pohoda, dost možná ale také obličeje plné únavy po náročné pouti s názvem třetí přelomová deska. Do třetice první obal, kde se Opice neschovávají za kocovinou omámeného adolescenta ani za barák z přitažlivé noční můry. Pouze oni sami. Už ne jako britští mazlíčci, rozjívení narcisové s vykulenými pohledy, ale kytaroví dospěláci, dlouhovlasí rockující velikáni, co mají na fotkách kolem sebe podobnou auru, jakou dlouhou dobu před nimi oplývali Led Zeppelin. Podobně tajemná, jen ne tolik exhibující, spíš shovívavější, syrovější a zlověstnější atmosféra. O'Malley dřepějící a vydechující v pozadí, Helders uhýbající pohledem, naproti němu zaskočený Cook, vpředu Turner tak trochu mimo. Fotku cvaknul americký profík Guy Aroch (převážně módní fotograf, jeho portfolio plní jedna světová značka vedle druhé), místem byly Electric Lady Studios v New Yorku v den, kdy Opice s humbukem finišovaly. Proto možná ta přítomná únava, ospalost i nejistota, kterou podporuje hra se zrcadly (prostor pro sebereflexi). Svým způsobem jako fotka od paparazziho, jedinečná momentka zastihující band těsně poté, co udělal tečku za nahráváním. Proč Humbug? Buď opět ironie, anebo něco jiného. Kapela se razantně proměňuje, sama ovšem dopředu nehlásí žádné řeči o progresu, nemluví o hudebním posunu, právě naopak -   ve finále si svou desku sebeironicky pojmenuje  „podfuk“ nebo „přetvářka“. V souvislosti s Humbugem nabývá ještě na větší síle název první placky. Apel na posluchače a všechny, co na kapelu nahlížejí skrze bulvární média, na ty, co věří právě těm všem nepotvrzeným kecům okolo. Kdo tomu podlehne a nebude mít na paměti právě ono Whatever People Say I Am, That's What I'm Not, nepochopí vtípek v titulu Humbug. Nepochopí, bude se divit a nechá se snadno sejmout. Ten skutečný humbuk skrývající se na albu zkrátka neustojí. 

                                                                                                   O.Č.

                                                                                                                                                                          

 

Thom Yorke nás baví!

Videoklip k singlu Lotus Flower aneb taneční "upgrade" Idioteque...