Nedbalá elegance a lehká arogance v New Yorku (čtvrtý díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?!)

Ve třetím partu seriálu o detailech i celcích, které tvoří image AM, jsme poprvé komentovali promofotky vzniklé v období prvních dvou alb kapely. Nyní se pomalu, ale jistě suneme dál, konkrétně do rozmezí let 2008 – 2009, kdy AM nahráli a vydali svou třetí studiovku Humbug*. Opět jsem vybral několik promofotek, které podle mě v oné době nejlépe reprezentovaly zvolenou image kapely, opisovaly atmosféru kolem ní a vůbec uceleně zaznamenaly tehdejší estetickou stránku věci. K jedné z fotek se opět vyjadřuje i spoluautor blogu Lukáš Masner, klučina s výjimečným pozorovatelským talentem.  

     

Vousy, dlouhé vlasy, pivo, Black Sabbath

(image během éry desky Humbug, rok 2008 - 2009)

   

Pro začátek bude fajn představit si Guye Aroche, jenž má na svědomí všechny zásadní promofotky z období Humbugu včetně fotografie na samotném obalu alba, o němž jsme psali v pilotním díle tohoto seriálu. Sám o sobě je zajímavou osobností – narodil se v Izraeli, odkud v roce 1990 vyrazil směr New York, kde do roku 1993 studoval na renomované School of Visual Arts. Prakticky ihned po studiích se vrhl k práci na volné noze a během let se dokázal vypracovat na ostříleného inscenátora a zaznamenatele sexy/elegantních póz v kategoriích Beauty / Fashion / Celebrity portraits. V současné době pendluje mezí New Yorkem a Paříží s tím, že jeho fotky jsou pravidelně k vidění v magazínech Vide, Surface, Elle, The New York Times ad. a jeho služeb využívají značky jako Nivea, Visage, Espirit, H&M a další a další.

Co se týče jeho stylu, obratně používá ostřejší ovětlení, barevné filtry, sází na retro atmosféru a vůbec se nebojí být celkově „módní“ – v zachycování jeho vybraných objektů se hladce prolíná civilnost se stylizací; i ta největší celebrita může na jeho fotce mít odrbané hadry, aniž by jí to (právě díky finálnímu provedení fotky) cokoliv ubíralo na cool pozici/ikoničnosti.

Těžce erudovaná recenze na Humbug od Jana Pomuka Štěpánka je mimochodem bezkonkurenčně nejlepší text na téma AM, který je na všech českých internetech k nalezení a přečtení.

Uhýbat pohledem

To samé se týká právě i jeho promofotek pro AM z období Humbugu. Arochovi se podařilo vytvořit dojem ucelené fotosérie, jež zachycuje kapelu buď zadumanou do nahrávání desky v Electric Lady Studios, anebo poflakující se v ulicích a podnicích New Yorku. Nesmělost a nevinnost jsou dávno pryč, frontman, kytarista i basák mění image, v pohledech se objevuje mnohem větší dávka nenucenosti a ležérnosti a zároveň vzrůstající arogance. Vše zkrátka Arochovi hraje do karet, neboť je v roli fotografa schopen v několika málo snímcích dodat kapele na spontaneitě a všednosti, ale zároveň odkrýt nové ostřejší hrany a podtrhnout tak její status mnohem vyzrálejší a rozvážnější party.

AM v Arochových záběrech zkrátka působí jako čtyřčlenná skupinka nedbalých intelektuálů proklamujících fakt, že od teď se už rozhodně nebudou (ani nechtějí) líbit všem, pročež si také s lehkostí kdykoliv dovolí uhnout pohledem od objektivů. Spolehlivě vyvolaný dojem unavenosti a otrávenosti z masivního úspěchu a potřeby stáhnout se do temnějších zákoutí a tam se vyklidnit nebo naopak dát naplno průchod vzteku. Právě takové znaky vnitřní rozervanosti dělají z těchto fotek dosud nejlepší promo AM vůbec.

LM k fotografii od Guye Aroche: Chlapci se nám vybarvili. Tenhle kus mě baví moc, jelikož v lecčem podvrací konvence a nudné promo většiny kapel. Barva nutně nevytváří dojem naleštěné popularity. Mám pocit, jako bych ty kluky právě potkal na ulici, vytáhl nejnovější iPhone a zvěčnil jen tak pro sebe a obdiv svých známých. Překryl moderním barevným filtrem a pak s chutí sdílel na Facebooku. Krásné ve své nedokonalosti - posunuté barevné spektrum, neostrost po stranách fotografie, která si bere za oběť i dva členy kapely. Ironická odpověď na vyšňořenou nudu moderních ikon.

PŘÍŠTĚ: rozhněvaní mladí muži s heslem Suck It and See.

 

in popculture na Facebooku

O.Č.

Vytiskovy vesnice

These kids dont need the KISS. Název obrazu, na který se právě dívám. Temná obloha, zbořené ohořelé domy, vybuchlá auta, co ještě hoří. V popředí čtyři malá děcka. Dlouhé vlasy, obličeje rituálně pomalované černou a bílou přesně ve stylu nesmrtelných strašáků KISS. Demon, Starchild, Spaceman, Catman. Masky rozeznávám díky wikipedii. Chybí Fox a Egyptian Ankh Warrior. Nevadí. Holčička ve žlutých šatech stojí v těsné blízkosti zdemolovaného auta a v ruce drží baseballovou pálku. Typ v popředí má tričko rovněž s logem KISS, holka kousek vedle nosí zrovna bílé triko s duhovým titulem LUCIFER. Všechny civí přímo na vás, jejich hypnotické pohledy neuhýbají, vy také ne. Oči plné apatie a jakési totální samozřejmosti, pouze ten v tričku s logem vyplazuje jazyk. V hlavě se mi začíná odvíjet příběh, pokouším se vstoupit do rámu a představovat si něco adekvátního k tomu, co vidím. 

Vidím post-apokalyptickou šílenost, komedii spářenou s hororem a sci-fi, něco ujetého a bizarnějšího než Šílený Max. Svět postihla přírodní katastrofa blíže neurčeného druhu, země a kraje, které to ustály, se teď utápí v chaosu, ale pořád je to přitom sranda. Děcka po apokalypse zvlčela a teď jsou součástí vlastního gangu, který vládne ve své vlastní čtvrti, říkají si KISS a berou inspiraci u newyorských rockových matadorů – nemusí je hned poslouchat, spíš ujíždějí na komiksové image. Plácám o obraze českého výtvarníka Jana Vytisky (1985, studoval v Ostravě u Jiřího Surůvky v ateliéru Nová média). 

Do nedávna jsem o něm slyšel spíš ve spojitosti s kapelou Like She, po tvorbě jeho samotného jsem nepátral (no a co?!). Momentálně vše napravuju a prolítávám si vymazlené webovky. Působí jako oficiální stránky undergroundového nakladatelství, co se rozhodlo vydávat brakové komiksy mixující surrealismus, brak a folklór. Jo, to je přesně ono. Na webu klikám na složku Info a čtu si stručnou a dost výstižnou analýzu Vytiskovy tvorby od Jiřího Havlíčka. Píše , že „ve Vytiskově podání je umění, brak i lidová tvořivost součástí jednoho proudu, temného proudu kolektivního podvědomí.“ Ok, beru na vědomí a hrozně mě to baví. Ta čirá láska k braku, to obskurní spojení, kdy bere opotřebované lebky, štětinaté zrůdy, růžové mutanty, vypadlé bulvy, pedofilní čerty, vlkodlačí myslivce a další a další zdeformované formy, co vypadají jako hororové ikony z jiných dimenzí, a nechává je fungovat v překvapivé symbióze s prostředím vesnických obydlí. Vesnic, které jsou plné nám dobře známých prvků z lidové tvořivosti a které postihla zkáza, často spojená s ohněm. 

V jeho dílech jsou právě odlehlé vesnice mnohem temnějšími, úchylnějšími i nebezpečnějšími, a taky zábavnějšími místy pro náš život, nežli tomu je u stereotypní šedé nudy velko- a maloměst. Jako by si Vytiska moc dobře uvědomoval, že horor jako takový, ještě předtím než expandoval do filmu a literatury, se zrodil v lidových báchorkách. Jeho nepřehlédnutelné malby nabízejí svérázný pohled na to, jak by to s žánrem hororu vypadalo, kdyby se nikdy nikam nerozvíjel, navždy ustrnul ve folklóru a i dnes, ve 21. století, se šířil pouze a jedině prostřednictvím povídaček v hospodách a pohádek na dobrou noc. Bratři Grimmové by se divili! Pravděpodobně by se nejprve pozvraceli a pak se tomu hlasitě zasmáli.

O.Č.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 26) 

   

   

Fotky z dospívání (třetí díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?!)

V prvním a druhém díle seriálu jsme se probírali obaly desek a proměnlivou typografii loga, teď je konečně čas věnovat prostor image. Pro každé období kapely spojené s daným albem jsem vybral dvě i více promo fotek, které v dané době nejlépe reprezentovaly zvolenou image kapely a zároveň vystihovaly atmosféru kolem ní, její módní vkus a vůbec estetickou stránku věci. Tato část textu se zaměřuje zatím na éru prvních dvou nahrávek, tedy léta 2006 – 2007. K některým konkrétním fotkám se vyjadřuje i kolega Lukáš Masner, filmař, spoluautor tohoto blogu a člověk s vynikajícími pozorovacími schopnostmi.        

Reklama na akné

(image v éře Whatever People Say I am That's What I am Not, rok 2006)

Cesta začíná. Čtyři cucáci z předměstí Sheffieldu, kterým lze spíš uvěřit provinilé záškoláctví než status jedné z nejpopulárnějších kytarovek UK. Hlavními poznávacími znaky jsou klukovská nevinnost, upřímnost a přirozenost. Je vůbec sympatické sledovat, že v UK (v porovnání třeba s tím, jak se k tomu staví v USA) se v případě promo fotek mladých kytarových objevů stále sází spíše na civilnost a garážovost a kašle se na přehnané retušování jakýchkoliv vrásek (to samé potkalo i gallagherovsky podmračeného Jakea Bugga). I zvolené lokace spíše sází na autenticitu, nekomplikovanost a strohost, která více sedí k městskému prostředí.

Dvě věci, které na těchto fotkách stojí za povšimnutí: bývalý baskytarista Andy Nicholson je vždy na levé straně, působí lehce odstrčeně, čemuž se nelze ani moc divit – jeho postarší vzhled a zavalitá postava přinejmenším kazí adolescentní look ostatních členů kapely. Za druhé – černobílé foto má v sobě něco z magie kráčejících The Beatles na coveru  Abbey Road i násilnické bandy z Mechanického pomeranče. Krom toho ale jde o jeden z prvních snímků, který pro kapelu pořídil fenomenální Dean Chalkley, k němuž se blíže dostaneme ve třetí části.

První drápy ven

(image v éře Favourite Worst Nightmare, rok 2007)

Photo by Anton Corbijn

 

Trochu přituhuje a pomalu se stmívá. Kluci hned rok po debutu vydávají bouřlivou a navztekanou dvojku, na první pohled se zdá, že za tak krátkou dobu nemůže v image nastat zásadnější změna. Zdání klame a to i přesto, že se rozhodně nemůžeme bavit o ničem radikálním. Nicholsona střídá Nick O'Malley, věkový průměr je úspěšně stabilizován, nikdo nevyčnívá, nikdo nepůsobí nepatřičně, kapela skutečně i na promo působí jako soudržný a vzájemně propojený tým. K větší konzistenci přispívá i fakt, že kluci definitivně odhazují barevnější a sportovnější hadry a jdou více po (v tom dobrém slova smyslu) britské uniformitě. Všimněte si také, že fotky už vůbec neupomínají na městské prostředí, ale soustředí se jen a jen na band samotný. Zdůraznění místa původu je minulostí, momentálně je už důležitá „pouze“ kapela a její členové.   

 

Tvůrcem černobílého snímku je sám Anton Corbijn, jemuž se na fotce povedlo zachytit něco jako tehdejší fázi vnitřního rozpoložení kapely - čili pomalý, ale jistý přerod nejistoty v suverénnost. Mimochodem, je docela zábava zaměřit se v případě tohoto snímku na výrazy jednotlivých členů. O'Malley zasněný, Helders a Cook sebejistí, Turner vykulený, se zaťatými pěstmi upřený do objektivu a na diváky/posluchače, v duchu říkající něco ve smyslu „So What?“. Moc by mě zajímalo, jak focení probíhalo. Corbijn si u fotek zakládá na přirozenosti a obyčejnosti, jeho cílem bývá ukázat celebrity zbavené veškerého pozlátka - bylo to v tomhle případě jinak? Jsou jednotlivé výrazy spontánní reakcí nebo fotograf dopředu věděl, po čem jde a nedával prostor pro improvizaci? Nicméně z té fotky vyzařuje sebevědomí, počínající agrese i zmiňovaná nejistota/zranitelnost. Taky je ale možné, že jsem debilní pozorovatel a v době focení prostě jenom panovala zatracená zima.           

 

LM o fotografii Antona Corbijna: Snad každý hudebník by chtěl mít nějakou fotografii od Antona Corbijna. Černobílá, ostré svícení, velmi kontrastní obraz – syrovost, ale i maximální prostor pro charisma umělců. Tihle si byli souzeni. Žádná okázalost, žádná prefabrikovaná „umělá hmota“, ale upřímnost a opravdovost. Nemám rád hru na efekt a hádám, že přesně o tohle tu šlo: zamést s přetvářkou a falší. Vlastně ani nepotřebuji hudební doprovod. Fotografie jakoby přetransformovala „špinavé“ kytarové riffy v paletu šedých tónů. Minimalistické, ale i neobyčejně silné.

...

PŘÍŠTĚ: intelektuálové z Humbugu. 

in popculture na FB

O.Č.

geeks in the woods

Jedna moje kámoška to vystihla půvabně a navíc zcela přesně: „Čekáš další teenage slasher a dostaneš Lovercrafta.“ Lépe to napsat nejde. Řeč je o snímku Cabin in the Woods (dále jen CTW). Jednoznačně jeden z nejlepších (anti)hororů, které jsem měl tu čest vidět. V pozadí stojí dva odzbrojující lunatici. Režijně velel Drew Goddard, což je scénárista ve své době originálního found-footage monster-hororu Cloverfield, produkčně pak šéfoval Joss Whedon, což je režisér prvního (a brilantního) dílu rodící se komiksové trilogie o Avengers. Slibná jména, silná podívaná.

CTW je vrcholem jakéhosi mystifikačního marketingového tažení. Propagace (trailery, plakáty atp.) vás přesvědčuje o tom, že v kině uvidíte módné teenage vyvražďovačku  nabízející i něco navíc. Zbystříte. Kruté pobití pěti mladých studentů je pravděpodobně součástí zvrhlé reality-show, kterou možná platí vyšinutí jedinci, anebo je prostě běžnou součástí TV programu v naší blízké budoucnosti. Zajímavý nápad, něco jako upgradovaný Hostel, laciné krveprolití říznuté lehkou inovací a originalitou. Vtipné a nepřijemné zároveň. Toť k propagaci filmu, kterou si pevně stanovilo PR oddělení s tím, že malý rozpočet musí být zpátky rychle a hladce. 

Zajímavé a ve výsledku také parádní je ovšem právě to, jak (na dnešní Hollywood) neobvykle a krásně PR tým před premiérou filmu lhal, mystifikoval. Doporučuji se po zhlédnutí podívat na jeden z plakátů k filmu. Je na něm levitující chata s proměnlivými patry, stavebnice/skládačka. Komerční plakátový kus, jehož hlavní myšlenku doceníte až zpětně. Rozepisovat se detailněji je nemožné, protože bych musel vyzradit zásadní zvraty. Zůstanu jen u obecnějšího popisu. CTW je inteligentní nevyzpitatelná záležitost, která vás zpočátku kolébá svou jednoduchostí a naivitou, načež vás  semele salvou ironie, nekompromisnosti a celou řadou skutečně sofistikovaných nápadů. U reality-show částečně zůstává, ale zároveň se řítí mnohem dál. Goddard s Whedonem hrají do posledního detailu promyšlenou hru. Pokud na ni přistoupíte, čeká vás famózně ujetá jízda hororovým lunaparkem, pokud ne, máte smůlu. Oni ne, protože CTW je čistokrevná geekovská záležitost.

Počítá se tu se zkušeným, zasvěceným divákém, divák naivní a nezasvěcený vstupuje do řízného koloběhu jen na vlastní nebezpečí. První jmenovaný se nechává unášet důmyslnými hrátky s hororovými klišé, očekáváními, stereotypy. Čím víc máte nakoukáno, tím lépe pro vás, odstup a nadhled je výhodou. Druhý se cítí trapně sám za sebe i  za tvůrce. Nevezme je dokonce na milost ani ve chvíli, kdy si uvědomí, že Goddard s Whedonem celou dobu spontánně a zároveň velmi precizně kutali sympatickou fanouškovskou myšlenku: každý hororový příběh s každým klasickým monstrem, který jste kdy na plátně viděli, se skutečně reálně odehrál a byl součástí mnohem složitějšího systému přesahujícího náš svět a naše chápání. Plus si připočtěte ještě jeden nepatrný přesah, s nímž film rovněž operuje a který by pravděpodobně mohl oslovit i dosud odmítající a nepřístupnou skupinu diváků: jakmile věnujete dostatek pozornosti a energie hulení, prozřete a nehrozí vám, že byste podlehli manipulaci a stali se loutkou. Budete zdraví, uvědomělí a budete tušit, že kolem vás není něco v pořádku. Haha. Pro mě osobně zatím top filmové překvapení tohoto roku. Film, který nevymyslíte. Nezaslouží si jakékoliv pokračování.                    

O.Č.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 25)

Soundtrack roku?! Atlas mraků

Skladatelé Tom Tykwer, Johnny Klimek & Reinhold Heil spáchali asi nejlepší filmový soundrack roku 2012. Jejich doprovod k rozmáchlé sci-fi Atlas mraků (adaptaci románu Davida Mitchella Cloud Atlas) skvěle naplňuje velikost samotného snímku.

Soundtrack k filmu Parfém: Příběh vraha (2006) jsem ve své době dokázal poslouchal i několik hodin denně. Triumvirát Tykwer/Klimek/Heil zkomponoval vypjatou, melodramatickou hudbu, která vychází z nejlepší tradice klasicismu – zpěvná melodika, orchestrální bohatost i kompoziční preciznost. Tykwer navíc pochopil, že přesná hudba dovolí přiblížit se světu vůní spíše než tisíce slov a košatých obrazů. Hudební doprovod s řadou přívlastků, kudrlinek, ale i proměnlivých nálad – dokonale průzračný soundtrack přímo určený k chůzi, k podkreslení tepu života okolo nás.  

 

Atlas mraků volně navazuje na tendence Parfému, dost možná je dovádí k dokonalosti. Především je dramatičtější, výpravnější, hlavně pak rozechvěle jemný. Hudební obraz plný půvabných a silných melodií, které rezonují ještě dlouho po vypnutí CD přehrávače. Nesejde na tom, zda-li znáte film či nikoli, harmonie, respektive komunikace mezi autory a posluchači funguje naprosto báječně. Je samozřejmě nabíledni, že v kontextu s filmovými obrazy cena a kvalita hudby ještě povyroste. Především dramatické skladby jsou tím méně zajímavým a neznalost kontextu jim ubírá mnohé (Sloosha's Hollow). Vzletnými se stávají až v okamžiku, kdy dojde k prolnutí akce s ústředním motivem (Sonmi-451 Meets Change). Ačkoliv se děj filmu odehrává v několika časových rovinách, hudba je nadčasová a všechny linie doslova pojí dohromady. Vytváří pevnou klenbu nad komplexním vyprávěním, které svedlo několik rozdílných období, společenských změn a kulturních vlivů. 

Vždy je mnohem snazší vynášet příkré soudy a psát o věcech nepodařených. Chyby jsou očividné, každý má v danou chvíli před očima zřejmou a správnou alternativu toho, jak měl výsledek vypadat/znít. Chválit, být věcný a nezahlcovat superlativy je však složitější. Obhajovat Atlas mraků  je záludné, jelikož je v řadě ohledů takřka bezchybný, pro někoho tím pádem chladný až odtažitý. Každopádně překračuje rámec většinové produkce, i když velmi chytře využívá zavedené konvence a postupy. Je stejně jako Parfém: Příběh vraha spíše dílem „vážné hudby“, méně pak tradiční filmovou kompozicí. Soundtrack, které může v řadě momentů věhlasně čnít nad obrazy a dávat jim další rozměr, ne jen ryze ilustrační rámec (The Cloud Atlas Sextet For Orchestra). si ale vážím i proto, že svůj potenciál neutápí v laciné pompě či okatém krasosmutnění. Zkrátka i „velké emoce“ lze sdělit způsobem střídmým a elegantním. Ve střední části alba to tu a tam zaskřípe, občas vyvstane nějaký ten záchvěv nudy, nicméně poslední třetina se řadí mezi nejintenzivnější okamžiky vůbec (Death Is Only A Door, Cloud Atlas Finale). Naprosto podlehnout je někdy moc příjemný pocit.

Největší pecky: Cloud Atlas Opening Title, Death Is Only A Door, Cloud Atlas Finale, The Cloud Atlas Sextet For Orchestra, Cloud Atlas End Title 

(text byl původně publikován na moviezone.cz)

L.M.

Leo?! Kweuke! Sparta – Slavia 2:0

Krátká reflexe nového českého dokumentu Dva nula o chování diváků během ostře sledovaného fotbalového utkání 

Tvůrci České RAPubliky Pavel Abrahám a Tomáš Bojar obsazují sparťanskou oázu neklidu, zapínají 22 filmových kamer a objektivy míří přímo na její obyvatele – nikoli rozmazlené hráče, ale ještě rozmazlenější diváky. Český dokument Dva nula je sociologickým výletem na letenský stadion v době největšího derby. Skutečně by mohl sloužit jako názorná ukázka toho, jak funguje něco jako subkultura českých fotbalových fanoušků. Dojde na typické hooligans, nesnesitelnou dámu s „VIPkou“, fotbalové cvrčky z přípravky, vyjeté metrosexuály i otrávené Italy. Formanovsky laděný pohled na slet pestrých charakterů a povah. Dostáváte se do pozice skrytých pozorovatelů, téměř až paparazziů, jimž je umožněn exkluzivní pohled na nejrůznější lidské figurky. Jejich strasti a radosti. Narušujete jejich soukromí, posloucháte, o čem se baví, okamžitě si utváříte portrét, kroutíte hlavou a může vás i přepadnout myšlenka, zda některý z rozhovorů nemůže být jen nastudovanou scénkou. Není. Přestože si po skončení projekce uvědomujete, že jste i během tohoto autentického záznamu našli své klaďase a záporáky. Dva nula zpočátku přináší atypický a odvážný dokumentární počin, který se postupně přelévá do až sarkastického políčku na téma dovádivá česká malost během ostře sledované společenské události. 

O.Č.

Text byl původně publikován ve Filmových listech, č. 8 na LFŠ38.