Zvolna chřadnoucí král imaginace I.

Lukáš Masner & David Kresta versus velké ryby Tima Burtona - první kolo. 

 

LM: Režisér Terry Gilliam (Brazil, Král rybář, 12 opic) by napsal, že filmy Tima Burtona jsou „bezpečné“. Excentrické, to ano, ale pod slupkou výtvarně opulentního i dekadentně laděného povrchu se ukrývají vcelku nevinné, občas křehké, jindy poetické příběhy. Čas od času Burton upustí uzdu a vznikne nevybíravě temná podívaná (Batman se vrací), které se zaleklo nejen studio, ale i řada diváků. S trochou nadsázky platí, že „černobílé“ filmy (Batman, Ospalá díra) jsou z mého úhlu pohledu zajímavější a lepší, než ty barevné a rozverné (Mars útočí!, Karlík a továrna na čokoládu). V posledních letech se však nemohu zbavit dojmu, že Burtonova osobitá stylistika prochází krizí a filmy jako Alenka v říši divů (2010) nebo Temné stíny (2012) jsou jen vlažným destilátem kdysi dechberoucí poetiky.

DK: Burtona mám rád jako režiséra s osobitým vizuálním stylem. Stejně jako u Finchera nebo Ridleyho Scotta stačí vidět pár záběrů, aby bylo zřejmé, o jakého tvůrce se jedná. Vždycky mě přitahovali filmaři-vizionáři se smyslem pro perfekcionismus. Jenže třeba mezi Fincherem a Burtonem je velký rozdíl. David totiž dokáže zaujmout oko i mozek, kdežto u Tima se nemůžu ani po těch letech zbavit dojmu, že zkrátka není moc dobrý vypravěč. “Jak” pro něj vždycky bylo a je důležitější než “o čem”.  Platí to i pro filmy, které subjektivně považuji za jeho nejlepší - Střihoruký Edward a Ospalá díra. První se nedokáže rozhodnout, jestli chce být víc netradiční pohádkou nebo satirou na maloměšťácký život, v druhém zatěžuje půvabnou hororovou podívanou komplikovaná zápletka. Nedivím se pak škarohlídům, že za Burtonův nejlepší kousek považují film, který vlastně ani nerežíroval, ale “pouze” produkoval - Ukradené Vánoce. Samotný režisér jim v posledních letech dává za pravdu, originální tvůrce snad podlehl únavě či diktátu filmových studií. Jestliže v 90. letech Burton zářil, o dekádu později spíše jen poblikává.

 

Kdy se to všechno pokazilo? Obecně bývá za první výrazný poklesek v Burtonově filmografii považován remake (?) Planety opic (2001). Což je poněkud nespravedlivé. Ano, Tim určitě tuhle práci nevzal proto, že by šlo o jeho srdeční záležitost, spíš se těšil, jak si bude hrát s opičími maskami. Ale jeho verze je pořád dost temná a ironická, navíc tu rozvíjí bizarní milostný trojúhelník, kdy nad umělohmotnou barbínou má celou dobu jednoznačně navrch šimpanzice - a nejen proto, že ji hraje režisérova manželka Helena Bonham Carter. 

Pád do tmy začíná až s následujícím Burtonovým filmem, adaptací románu Daniela Wallace Velká ryba (2003). Tady si Tim pořádně zadal s mainstreamem, navíc dobrovolně. Cesta dolů bývá dlážděna dobrými úmysly a když se umělec prostřednictvím svého díla vyrovnává s vlastními rodinnými záležitostmi, je zle nedobře. Do příběhu o usmíření otce-Barona Prášila a jeho syna, kterému už za ty roky tatíkovy barvité historky lezou krkem, režisér otiskl svou vlastní čerstvou zkušenost s otcovstvím a natočil něco, čemu se zatím ve své kariéře úzkostlivě vyhýbal - prvoplánově líbivý film. Navíc Burton byl dosud vnímaný spíše jako hračička, který chce bavit (ať už si o jeho smyslu pro humor myslíte cokoliv) a nějakým přesahům či druhým plánům se vyhýbal. A tenhle potměšilý smíšek nám teď chce sdělovat životní pravdy? Při projekci Velké ryby se vždycky cítím jako schizofrenik, fandím a současně nadávám. Ten film má svůj půvab a taky výborné herce (s výjimkou Billyho Crudupa v roli syna - hrál ten chlapec vůbec někdy v něčem dobře?), a kdyby pod ním byl podepsaný Robert Zemeckis nebo “Pan Cukrkandl” Chris Columbus, patřilo by tohle dílo k jejich nejlepším. Ale v případě Burtona jde o devalvaci značky. Světlo a pestrobarevnost zkrátka k Timovi nepatří, nemluvě pak o užívání filtrů, které “krásně” rozpíjejí tváře hlavních představitelek. Kdyby aspoň scény ze skutečného života více kontrastovaly s těmi báchorkovými, které režiséra zjevně bavily více. Jenže Burton se bojí ukázat, že umírání a smrt jsou svině, a tak nám raději předá poselství o tom, že díky fantazii a snění se lépe vyrovnáme s šedivou životní realitou. Escapismus, jako když vyšije. Ale scénu, v níž otec poprvé spatří svou životní lásku a všechno kolem se rázem zastaví, na tu si vždycky rád přetočím.

L.M.: Já mám Velkou rybu rád, protože v ní Burton dokázal, že mu nejsou cizí ani vážná témata a znovu nám potvrdil, že i smrt má svou jedinečnou magičnost. Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007) je pak v mých očích nejspíš poslední mistrovské dílo pozvolna chřadnoucího krále. Muzikál Sweeney Todd však vyniká nad mnohými, a to nejen zásluhou silných hudebních čísel, ale především hutnou atmosférou a neotřele divadelním aranžmá. Ani průvodce příběhem, holič posedlý pomstou za 15 let neprávem strávených ve věznici, není zářným příkladem ctnostného hrdiny. Spíše zaslepenou, cynickou troskou, jejíž buldočí hněv a zanícenost je v pravém slova smyslu zkázonosná. Antické drama pozvolna spěje ke svému závěru a divák si stále více uvědomuje, že v tomto příběhu lze fandit snad jen mladým lidem, jejichž naivita je kolébá na vlně zdánlivé jistoty. Úchylná romance o lásce, pomstě a masových bocháncích plněných lidským masem je ve své podstatě tradičním burtonovským filmem o outsiderech, kteří se krčí ve stínu zapadlé uličky či na zaprášené a pavučinami protkané podlaze půdy. Špínu i morální pokroucenost Londýna 19. století si režisér vychutnal se vším všudy. Desaturovaný obraz, ani „plošnost“ a sevřenost ateliéru nejsou ničím novým či neobvyklým, avšak divadelní herectví jim dává další rozměr. Všechny předvídatelné atributy Burtonova extravagantního stylu zaklesly k jádru silného vyprávění, které rozhodně nešetří emocemi. Pozdější filmy jsou spíše předvídatelným inventářem oné pokřivené pitoresknosti, ale nepředbíhejme.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)   

PŘÍŠTĚ: Burton v říši divů

Nedbalá elegance a lehká arogance v New Yorku (čtvrtý díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?!)

Ve třetím partu seriálu o detailech i celcích, které tvoří image AM, jsme poprvé komentovali promofotky vzniklé v období prvních dvou alb kapely. Nyní se pomalu, ale jistě suneme dál, konkrétně do rozmezí let 2008 – 2009, kdy AM nahráli a vydali svou třetí studiovku Humbug*. Opět jsem vybral několik promofotek, které podle mě v oné době nejlépe reprezentovaly zvolenou image kapely, opisovaly atmosféru kolem ní a vůbec uceleně zaznamenaly tehdejší estetickou stránku věci. K jedné z fotek se opět vyjadřuje i spoluautor blogu Lukáš Masner, klučina s výjimečným pozorovatelským talentem.  

     

Vousy, dlouhé vlasy, pivo, Black Sabbath

(image během éry desky Humbug, rok 2008 - 2009)

   

Pro začátek bude fajn představit si Guye Aroche, jenž má na svědomí všechny zásadní promofotky z období Humbugu včetně fotografie na samotném obalu alba, o němž jsme psali v pilotním díle tohoto seriálu. Sám o sobě je zajímavou osobností – narodil se v Izraeli, odkud v roce 1990 vyrazil směr New York, kde do roku 1993 studoval na renomované School of Visual Arts. Prakticky ihned po studiích se vrhl k práci na volné noze a během let se dokázal vypracovat na ostříleného inscenátora a zaznamenatele sexy/elegantních póz v kategoriích Beauty / Fashion / Celebrity portraits. V současné době pendluje mezí New Yorkem a Paříží s tím, že jeho fotky jsou pravidelně k vidění v magazínech Vide, Surface, Elle, The New York Times ad. a jeho služeb využívají značky jako Nivea, Visage, Espirit, H&M a další a další.

Co se týče jeho stylu, obratně používá ostřejší ovětlení, barevné filtry, sází na retro atmosféru a vůbec se nebojí být celkově „módní“ – v zachycování jeho vybraných objektů se hladce prolíná civilnost se stylizací; i ta největší celebrita může na jeho fotce mít odrbané hadry, aniž by jí to (právě díky finálnímu provedení fotky) cokoliv ubíralo na cool pozici/ikoničnosti.

Těžce erudovaná recenze na Humbug od Jana Pomuka Štěpánka je mimochodem bezkonkurenčně nejlepší text na téma AM, který je na všech českých internetech k nalezení a přečtení.

Uhýbat pohledem

To samé se týká právě i jeho promofotek pro AM z období Humbugu. Arochovi se podařilo vytvořit dojem ucelené fotosérie, jež zachycuje kapelu buď zadumanou do nahrávání desky v Electric Lady Studios, anebo poflakující se v ulicích a podnicích New Yorku. Nesmělost a nevinnost jsou dávno pryč, frontman, kytarista i basák mění image, v pohledech se objevuje mnohem větší dávka nenucenosti a ležérnosti a zároveň vzrůstající arogance. Vše zkrátka Arochovi hraje do karet, neboť je v roli fotografa schopen v několika málo snímcích dodat kapele na spontaneitě a všednosti, ale zároveň odkrýt nové ostřejší hrany a podtrhnout tak její status mnohem vyzrálejší a rozvážnější party.

AM v Arochových záběrech zkrátka působí jako čtyřčlenná skupinka nedbalých intelektuálů proklamujících fakt, že od teď se už rozhodně nebudou (ani nechtějí) líbit všem, pročež si také s lehkostí kdykoliv dovolí uhnout pohledem od objektivů. Spolehlivě vyvolaný dojem unavenosti a otrávenosti z masivního úspěchu a potřeby stáhnout se do temnějších zákoutí a tam se vyklidnit nebo naopak dát naplno průchod vzteku. Právě takové znaky vnitřní rozervanosti dělají z těchto fotek dosud nejlepší promo AM vůbec.

LM k fotografii od Guye Aroche: Chlapci se nám vybarvili. Tenhle kus mě baví moc, jelikož v lecčem podvrací konvence a nudné promo většiny kapel. Barva nutně nevytváří dojem naleštěné popularity. Mám pocit, jako bych ty kluky právě potkal na ulici, vytáhl nejnovější iPhone a zvěčnil jen tak pro sebe a obdiv svých známých. Překryl moderním barevným filtrem a pak s chutí sdílel na Facebooku. Krásné ve své nedokonalosti - posunuté barevné spektrum, neostrost po stranách fotografie, která si bere za oběť i dva členy kapely. Ironická odpověď na vyšňořenou nudu moderních ikon.

PŘÍŠTĚ: rozhněvaní mladí muži s heslem Suck It and See.

 

in popculture na Facebooku

O.Č.

Vytiskovy vesnice

These kids dont need the KISS. Název obrazu, na který se právě dívám. Temná obloha, zbořené ohořelé domy, vybuchlá auta, co ještě hoří. V popředí čtyři malá děcka. Dlouhé vlasy, obličeje rituálně pomalované černou a bílou přesně ve stylu nesmrtelných strašáků KISS. Demon, Starchild, Spaceman, Catman. Masky rozeznávám díky wikipedii. Chybí Fox a Egyptian Ankh Warrior. Nevadí. Holčička ve žlutých šatech stojí v těsné blízkosti zdemolovaného auta a v ruce drží baseballovou pálku. Typ v popředí má tričko rovněž s logem KISS, holka kousek vedle nosí zrovna bílé triko s duhovým titulem LUCIFER. Všechny civí přímo na vás, jejich hypnotické pohledy neuhýbají, vy také ne. Oči plné apatie a jakési totální samozřejmosti, pouze ten v tričku s logem vyplazuje jazyk. V hlavě se mi začíná odvíjet příběh, pokouším se vstoupit do rámu a představovat si něco adekvátního k tomu, co vidím. 

Vidím post-apokalyptickou šílenost, komedii spářenou s hororem a sci-fi, něco ujetého a bizarnějšího než Šílený Max. Svět postihla přírodní katastrofa blíže neurčeného druhu, země a kraje, které to ustály, se teď utápí v chaosu, ale pořád je to přitom sranda. Děcka po apokalypse zvlčela a teď jsou součástí vlastního gangu, který vládne ve své vlastní čtvrti, říkají si KISS a berou inspiraci u newyorských rockových matadorů – nemusí je hned poslouchat, spíš ujíždějí na komiksové image. Plácám o obraze českého výtvarníka Jana Vytisky (1985, studoval v Ostravě u Jiřího Surůvky v ateliéru Nová média). 

Do nedávna jsem o něm slyšel spíš ve spojitosti s kapelou Like She, po tvorbě jeho samotného jsem nepátral (no a co?!). Momentálně vše napravuju a prolítávám si vymazlené webovky. Působí jako oficiální stránky undergroundového nakladatelství, co se rozhodlo vydávat brakové komiksy mixující surrealismus, brak a folklór. Jo, to je přesně ono. Na webu klikám na složku Info a čtu si stručnou a dost výstižnou analýzu Vytiskovy tvorby od Jiřího Havlíčka. Píše , že „ve Vytiskově podání je umění, brak i lidová tvořivost součástí jednoho proudu, temného proudu kolektivního podvědomí.“ Ok, beru na vědomí a hrozně mě to baví. Ta čirá láska k braku, to obskurní spojení, kdy bere opotřebované lebky, štětinaté zrůdy, růžové mutanty, vypadlé bulvy, pedofilní čerty, vlkodlačí myslivce a další a další zdeformované formy, co vypadají jako hororové ikony z jiných dimenzí, a nechává je fungovat v překvapivé symbióze s prostředím vesnických obydlí. Vesnic, které jsou plné nám dobře známých prvků z lidové tvořivosti a které postihla zkáza, často spojená s ohněm. 

V jeho dílech jsou právě odlehlé vesnice mnohem temnějšími, úchylnějšími i nebezpečnějšími, a taky zábavnějšími místy pro náš život, nežli tomu je u stereotypní šedé nudy velko- a maloměst. Jako by si Vytiska moc dobře uvědomoval, že horor jako takový, ještě předtím než expandoval do filmu a literatury, se zrodil v lidových báchorkách. Jeho nepřehlédnutelné malby nabízejí svérázný pohled na to, jak by to s žánrem hororu vypadalo, kdyby se nikdy nikam nerozvíjel, navždy ustrnul ve folklóru a i dnes, ve 21. století, se šířil pouze a jedině prostřednictvím povídaček v hospodách a pohádek na dobrou noc. Bratři Grimmové by se divili! Pravděpodobně by se nejprve pozvraceli a pak se tomu hlasitě zasmáli.

O.Č.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 26) 

   

   

Fotky z dospívání (třetí díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?!)

V prvním a druhém díle seriálu jsme se probírali obaly desek a proměnlivou typografii loga, teď je konečně čas věnovat prostor image. Pro každé období kapely spojené s daným albem jsem vybral dvě i více promo fotek, které v dané době nejlépe reprezentovaly zvolenou image kapely a zároveň vystihovaly atmosféru kolem ní, její módní vkus a vůbec estetickou stránku věci. Tato část textu se zaměřuje zatím na éru prvních dvou nahrávek, tedy léta 2006 – 2007. K některým konkrétním fotkám se vyjadřuje i kolega Lukáš Masner, filmař, spoluautor tohoto blogu a člověk s vynikajícími pozorovacími schopnostmi.        

Reklama na akné

(image v éře Whatever People Say I am That's What I am Not, rok 2006)

Cesta začíná. Čtyři cucáci z předměstí Sheffieldu, kterým lze spíš uvěřit provinilé záškoláctví než status jedné z nejpopulárnějších kytarovek UK. Hlavními poznávacími znaky jsou klukovská nevinnost, upřímnost a přirozenost. Je vůbec sympatické sledovat, že v UK (v porovnání třeba s tím, jak se k tomu staví v USA) se v případě promo fotek mladých kytarových objevů stále sází spíše na civilnost a garážovost a kašle se na přehnané retušování jakýchkoliv vrásek (to samé potkalo i gallagherovsky podmračeného Jakea Bugga). I zvolené lokace spíše sází na autenticitu, nekomplikovanost a strohost, která více sedí k městskému prostředí.

Dvě věci, které na těchto fotkách stojí za povšimnutí: bývalý baskytarista Andy Nicholson je vždy na levé straně, působí lehce odstrčeně, čemuž se nelze ani moc divit – jeho postarší vzhled a zavalitá postava přinejmenším kazí adolescentní look ostatních členů kapely. Za druhé – černobílé foto má v sobě něco z magie kráčejících The Beatles na coveru  Abbey Road i násilnické bandy z Mechanického pomeranče. Krom toho ale jde o jeden z prvních snímků, který pro kapelu pořídil fenomenální Dean Chalkley, k němuž se blíže dostaneme ve třetí části.

První drápy ven

(image v éře Favourite Worst Nightmare, rok 2007)

Photo by Anton Corbijn

 

Trochu přituhuje a pomalu se stmívá. Kluci hned rok po debutu vydávají bouřlivou a navztekanou dvojku, na první pohled se zdá, že za tak krátkou dobu nemůže v image nastat zásadnější změna. Zdání klame a to i přesto, že se rozhodně nemůžeme bavit o ničem radikálním. Nicholsona střídá Nick O'Malley, věkový průměr je úspěšně stabilizován, nikdo nevyčnívá, nikdo nepůsobí nepatřičně, kapela skutečně i na promo působí jako soudržný a vzájemně propojený tým. K větší konzistenci přispívá i fakt, že kluci definitivně odhazují barevnější a sportovnější hadry a jdou více po (v tom dobrém slova smyslu) britské uniformitě. Všimněte si také, že fotky už vůbec neupomínají na městské prostředí, ale soustředí se jen a jen na band samotný. Zdůraznění místa původu je minulostí, momentálně je už důležitá „pouze“ kapela a její členové.   

 

Tvůrcem černobílého snímku je sám Anton Corbijn, jemuž se na fotce povedlo zachytit něco jako tehdejší fázi vnitřního rozpoložení kapely - čili pomalý, ale jistý přerod nejistoty v suverénnost. Mimochodem, je docela zábava zaměřit se v případě tohoto snímku na výrazy jednotlivých členů. O'Malley zasněný, Helders a Cook sebejistí, Turner vykulený, se zaťatými pěstmi upřený do objektivu a na diváky/posluchače, v duchu říkající něco ve smyslu „So What?“. Moc by mě zajímalo, jak focení probíhalo. Corbijn si u fotek zakládá na přirozenosti a obyčejnosti, jeho cílem bývá ukázat celebrity zbavené veškerého pozlátka - bylo to v tomhle případě jinak? Jsou jednotlivé výrazy spontánní reakcí nebo fotograf dopředu věděl, po čem jde a nedával prostor pro improvizaci? Nicméně z té fotky vyzařuje sebevědomí, počínající agrese i zmiňovaná nejistota/zranitelnost. Taky je ale možné, že jsem debilní pozorovatel a v době focení prostě jenom panovala zatracená zima.           

 

LM o fotografii Antona Corbijna: Snad každý hudebník by chtěl mít nějakou fotografii od Antona Corbijna. Černobílá, ostré svícení, velmi kontrastní obraz – syrovost, ale i maximální prostor pro charisma umělců. Tihle si byli souzeni. Žádná okázalost, žádná prefabrikovaná „umělá hmota“, ale upřímnost a opravdovost. Nemám rád hru na efekt a hádám, že přesně o tohle tu šlo: zamést s přetvářkou a falší. Vlastně ani nepotřebuji hudební doprovod. Fotografie jakoby přetransformovala „špinavé“ kytarové riffy v paletu šedých tónů. Minimalistické, ale i neobyčejně silné.

...

PŘÍŠTĚ: intelektuálové z Humbugu. 

in popculture na FB

O.Č.