Hank Manchini v rozhovoru o vizuální komunikaciKill The Dandies! říká: „...něco jako
hra s písmem mě vážně baví. Miluju vlastně klasickou sazbu, její řád a čistotu.
Když je sazba dobře udělaná, tak se blíží harmonii kvalitní architektury.“ Ten
popisovaný soulad mezi architekturou a písmem mě zaujal hned na první
dobrou, možná proto, že onen výrok jde z úst grafika a zároveň aktivního
hudebníka, který si šéfuje design veškerého artworku své formace. Nutí mě to
vracet se znovu a znovu k desce a interpretovi, který je pro mě zásadní
právě kvůli těsnému spojení s architekturou jako takovou, či alespoň s dynamickým
i statickým prostorem velkoměsta.
Jde o Paula Banks, vystudovaného literáta, ukázkového melancholika
a především vůdčí osobnost neodolatelně podmračených Interpol. Už v roce
2009 vydává debutovou sólovku Julian Plenti is...Skyscraper!, která obsahuje
píseň jednoduše nazvanou Skyscraper. Refrén zní takhle: Shake me, shake me
skyscraper. Stačí fakt hodně málo, aby Banks navodil atmosféru namixovanou
z pocitu velkoměstské klaustrofobie a zároveň určité pozitivní
melancholie. Velice přesně a citlivě dokáže skrze absolutní minimalismus vyjádřit
fascinaci a zároveň znepokojivý strach z výškových obrů, kteří jsou neodmyslitelně
spojeni s hlučným chaosem i poklidnou majestátností (viz. videoklip
Thomase Andrewa, který tohle všechno podtrhává vizuálně).
V rozhovoru pro časopis Spin ostatně Banks mluví o tom, jak
moc ho mrakodrapy očarovaly v dětství díky svým dokonalým přímým liniím a
ostrým úhlům, na které člověk v přírodě zkrátka nenarazí. Sám si tyhle
velikány interpretuje jako symboly neutuchající lidské touhy / ješitnosti /
sebevědomí, které ostatně v několika případech začaly vznikat na místě
rozsáhlých katastrof právě proto, aby obyvatelé dali najevo svou pýchu a
nezastavitelnou snahu vybudovat od základu znovu přesně to, co jim bylo násilně
vzato – viz. události po kolosálním požáru v Chicagu v roce 1871, či
po 2. světové válce v rozbombardovaném Rotterdamu.
V tomhle smyslu nelze přehlédnout ani druhou a dosud poslední
Banksovu sólovku nazvanou prostě Banks, konkrétně tedy její magický artwork.
Doslova špinavá magie, jež tu ale není čistě pro efekt a spíš naopak pevně
souzní s emotivním a přitom intimním obsahem alba. Stylově neostrá
fotografie, na níž hlavní part ztvárňuje strohá konstrukce rozestavěného
mrakodrapu, jenž jakoby ze své odstrčené pozice smutně vzhlížel přes řeku, kde
se v rozmazané dáli ční jeho starší, již kompletní kolegové. Celý výjev
navíc přikrývají chmurné deštivé mraky, které příliš neproděraví ani bílý
titulek a zároveň prostý název desky BANKS. Ten svým střízlivým minimalistickým
fontem zase přesně odpovídá oné zmiňované harmonii mezi písmem a vyobrazenou
architekturou. Čím déle obal Banksova sóla sleduju, míhají se mi před očima
podobné impresionistické skvosty, jaké vytvářel třeba Monet. Je v tom ta
samá dávka smutku, ponurosti a bezprostřednosti, která upomíná k faktu, že
to, co sledujete, se skutečně odehrává před vašima očima právě teď a tady,
v aktuálním čase na aktuálním místě.
Žádné komentáře:
Okomentovat