Zvolna chřadnoucí král imaginace II.

 Lukáš Masner & David Kresta versus velké ryby Tima Burtona - druhé kolo (první kolo).

D.K.: Tim Burton se za dvě stě míčů stal Disneyho šlapkou. No copak to mohlo vzít jinej konec, říká si kontextu znalý režisérův fanoušek u závěrečných titulků opulentní adaptace Alenky v říši divů (2010). Nesouhlasím s názorem, že v téhle sterilní a bez zájmu odvyprávěné pohádce pro starší děti nezbylo z Burtona nic. Režisér je jasně rozpoznatelný v detailech, ať jde o lolitkovskou představitelku malé Alenky, mrtvolně bledý vzhled Mii Wasikovské coby dospělé Alenky, ponuře vyhlížející “pohádkovou” krajinu, které dominuje dvojče stromu z Ospalé díry, poněkud drastickou scénu s vypíchnutím oka, a především excentrické chování většiny postav. První setkání Alenky s Kloboučníkem (Johnny Depp s oranžovými vlasy a žlutýma očima) u jídelního stolu má až lynchovské kvality. Nesouvisející promluvy a přechody od šeptání ke křiku během pikosekundy dokonce na chvíli navodily pocit, že se dívám na Inland Empire. Disney dovolil Burtonovi celkem hodně, ale ne dost, a na oplátku si prosadil roztomiloučká zvířátka, groteskové scény a pitvoření. Výsledný tvar je značně nekonzistentní, k tomu navíc režisér podlehl digitální technologii, která ani při tak vysokém rozpočtu nebyla všemocná - špatnou kvalitu triků dokazuje především interakce rytíře Staynea s koněm. Vše pak zazdí závěrečná digitální bitva, v níž digitální nestvůra chrlí digitální fialové plameny. Výdělečný, ale pomíjivý produkt Alenka v říši divů uzavírá více než příhodně píseň od Avril Lavigne - na zpěvačku, ani na tenhle film si už dnes nikdo nevzpomene.

L.M.: Myšlenka nechat Burtona režírovat variaci na nejslavnější román Lewise Carolla je až nepříjemně vtíravá. Alenka v říši divů ve finále představuje „pouze“ mnohamiliónový „showreel“ Burtonova výstředního stylu, který i v sebeprůměrnější formě dozajista naláká zástupy diváků. Natolik průhledná sázka na jistotu mi je cizí, stejně tak naleštěná „umělohmotnost“, které se svět v králičí noře podobá více než čemukoliv jinému. Milovaný režisér poněkud mizí před očima, přežívá jen manýra a soubor poněkud stereotypních výtvarných prvků. Alenka si nepřekvapivě zakládá na obrazových atrakcích, úporně, každým záběrem útočí na divákovy smysly, nicméně Carollův jazyk nakonec chybí. Z hravé nonsensové poetiky se stává jen zmatek a poněkud toporná jinakost.

Nikdo však nepočítal s tím, že v Temných stínech (2012) Burton doklopýtá až k hranicím trapnosti. Fasety otupěly a gotická stylizace zevšedněla. Nekonečný americký seriál z 60. a 70. let byl zhuštěn do celovečerního filmu, kterému chybí důmyslný dramatický oblouk, zato trpí nadbytkem postav a fatálním nedostatkem humoru. Základní premisa, totiž střet staletého upíra s americkou společností 70. let, sice poskytuje komický potenciál se vším všudy, nicméně nad rozeklanou skečovitostí zůstává jen rozum stát. Zvláštní to film, kde držím palce záporné postavě, sexy čarodějnici v podání Evy Greenové. Není to příjemné přiznat, ale talentovaná herečka je asi jediným pozitivem notně vyčpělé komedie. Temné stíny mimo jiné dokládají, že Tim Burton a hudební skladatel Danny Elfman jsou vesměs dvě spojené nádoby. Jak jinak lze vysvětlit oboustrannou stagnaci, ke které došlo. Elfmanova kariéra dosáhla klíčového bodu, kdy prachsprostá řemeslnost vítězí nad dřívější hravostí a pokoušením nových, nejednou provokativních forem. Všechno (mizanscéna, kostýmy, hudba) a všichni (Johnny Depp, Michelle Pfeifferová, Helena Bonham Carterová atd.) zkrátka odpovídají škatulce Tima Burtona, což vzhledem k běhu událostí jen stěží nazývat komplimentem. Takže i já volám po změně, jelikož nechci sledovat pád mého oblíbeného tvůrce. Svorně přitom zapomenu, že existují nějaké Temné stíny.

D.K.: Tohle muselo smrdět už na papíře a dát realizaci Temných stínů zelenou je jedním z nejzáhadnějších produkčních rozhodnutí v Hollywoodu - ale zase taková “sračka všech sraček futrál” (moje oblíbená hláška, jinak Tom Hanks ve Velkém vítězství) to nakonec není. Burton si prostě jen neujasnil, pro jaké publikum chce tentokrát vyprávět a v jakém žánru. Takže od skvělého gotického prologu snímek urazí cestu k průměrné komedii, aby pak přeskočil k hororu a skončil jako temné melodrama. Nesoudržný příběh nabídne pár překvapení (třeba nečekaný konec upírovy rozpravy s partou hippies), pár trapností (vrcholem eklhaftu je “nemrtvý” koitus čarodějnice a upíra) a závěrečné přeplácané zúčtování, které sem spadlo bůhvíodkud, asi proto, že každý správný hollywoodský velkofilm musí obsahovat pořádnou explozi a kopu digitálních triků.

Vzhledem k tomu, jak nehezky to za Temné stíny schytal Burton od kritiků, dá se jeho poslední snímek Frankenweenie - Domácí mazlíček (2012) vnímat jako akt usmíření. Ale rovněž jako sázka na jistotu. Jde totiž o celovečerní remake Burtonova osmadvacet let starého, krátkometrážního filmu. V černobílém animovaném snímku o chlapci, který po vzoru svého jmenovce Victora Frankensteina oživí milovaného psa, najdeme všechno, co máme na Burtonovi rádi, tentokrát navíc nezatěžkané obřím rozpočtem a počítačovými triky, která nahradila poctivá ruční animace. V CineStaru propagovali Frankenweenieho coby rodinný film, ale dítě bych do kina nebral, protože Burton se tentokrát rozhodl neustupovat. Jeho svérázná variace na román Mary Shellyové má v druhé polovině správný anarchistický “fuck it all” přístup. Akční dvacetiminutové finále v ulicích městečka dokonce připomene apokalyptické inferno z loňského hororového hitu Cabin in the Woods. Zmutovaný kočkonetopýr, přerostlá krysa a želva proměněná ve zkázonosnou Godzillu v animáku od Disneyho? Burton se zjevně bavil, v kině pak baví diváky a nejvíc své fanoušky, protože jeho poslední snímek je plný odkazů na vlastní tvorbu (Střihoruký Edward, Batman) a poklon milovaným vzorům (Murnaův Nosferatu, Vincent Price). Frankenweenie však v Burtonově filmografii představuje spíše slepou uličku, jakýsi kruhový objezd, na kterém režisér na chvíli zpomalil svůj pozvolný pád.

L.M.: Frankenweenie je vskutku poněkud zbytečnou únikovkou, jejímž jediným cílem je vyvolat nostalgii po starých časech. Nakonec jsme však svědky milé rekonstrukce nejen klasických monster hororů, ale i Burtonovy kreativity. Nově přidaná linie se zmutovanými zvířátky je svěží a středostavovské městečko New Holland je Burtonovi rozhodně bližší než fantazií neohraničený svět v králičí noře. Starý mlýn na kopci, expresionisticky pokroucený a polámaný hřbitov či záměrná kašírovanost hororových scén - ano, Burton tu vytvořil nejcelistvější odraz své rané tvorby. Dokonce se mu podařilo vyvolat slzu dojetí. Jen už není kam zajít, pokud tedy nechce neprodyšně zakonzervovat svou kariéru.

D.K.: Budoucnost je nejistá. Příštím projektem Tima Burtona má být Pinocchio, dobrá zpráva přitom je, že nikoliv v produkci Disneyho, ale Warner Bros. Přesto se obávám, že studio bude chtít spíš další Alenku, než Edwarda. Ale buďme optimističtí - horší než verze Roberta Benigniho z roku 2002 už to být nemůže. Tedy pokud dřevěného chlapce s dlouhým nosem neztvární Johnny Depp!

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)  

PŘÍŠTĚ: Burton a videoklipy The Killers