Zvolna chřadnoucí král imaginace II.

 Lukáš Masner & David Kresta versus velké ryby Tima Burtona - druhé kolo (první kolo).

D.K.: Tim Burton se za dvě stě míčů stal Disneyho šlapkou. No copak to mohlo vzít jinej konec, říká si kontextu znalý režisérův fanoušek u závěrečných titulků opulentní adaptace Alenky v říši divů (2010). Nesouhlasím s názorem, že v téhle sterilní a bez zájmu odvyprávěné pohádce pro starší děti nezbylo z Burtona nic. Režisér je jasně rozpoznatelný v detailech, ať jde o lolitkovskou představitelku malé Alenky, mrtvolně bledý vzhled Mii Wasikovské coby dospělé Alenky, ponuře vyhlížející “pohádkovou” krajinu, které dominuje dvojče stromu z Ospalé díry, poněkud drastickou scénu s vypíchnutím oka, a především excentrické chování většiny postav. První setkání Alenky s Kloboučníkem (Johnny Depp s oranžovými vlasy a žlutýma očima) u jídelního stolu má až lynchovské kvality. Nesouvisející promluvy a přechody od šeptání ke křiku během pikosekundy dokonce na chvíli navodily pocit, že se dívám na Inland Empire. Disney dovolil Burtonovi celkem hodně, ale ne dost, a na oplátku si prosadil roztomiloučká zvířátka, groteskové scény a pitvoření. Výsledný tvar je značně nekonzistentní, k tomu navíc režisér podlehl digitální technologii, která ani při tak vysokém rozpočtu nebyla všemocná - špatnou kvalitu triků dokazuje především interakce rytíře Staynea s koněm. Vše pak zazdí závěrečná digitální bitva, v níž digitální nestvůra chrlí digitální fialové plameny. Výdělečný, ale pomíjivý produkt Alenka v říši divů uzavírá více než příhodně píseň od Avril Lavigne - na zpěvačku, ani na tenhle film si už dnes nikdo nevzpomene.

L.M.: Myšlenka nechat Burtona režírovat variaci na nejslavnější román Lewise Carolla je až nepříjemně vtíravá. Alenka v říši divů ve finále představuje „pouze“ mnohamiliónový „showreel“ Burtonova výstředního stylu, který i v sebeprůměrnější formě dozajista naláká zástupy diváků. Natolik průhledná sázka na jistotu mi je cizí, stejně tak naleštěná „umělohmotnost“, které se svět v králičí noře podobá více než čemukoliv jinému. Milovaný režisér poněkud mizí před očima, přežívá jen manýra a soubor poněkud stereotypních výtvarných prvků. Alenka si nepřekvapivě zakládá na obrazových atrakcích, úporně, každým záběrem útočí na divákovy smysly, nicméně Carollův jazyk nakonec chybí. Z hravé nonsensové poetiky se stává jen zmatek a poněkud toporná jinakost.

Nikdo však nepočítal s tím, že v Temných stínech (2012) Burton doklopýtá až k hranicím trapnosti. Fasety otupěly a gotická stylizace zevšedněla. Nekonečný americký seriál z 60. a 70. let byl zhuštěn do celovečerního filmu, kterému chybí důmyslný dramatický oblouk, zato trpí nadbytkem postav a fatálním nedostatkem humoru. Základní premisa, totiž střet staletého upíra s americkou společností 70. let, sice poskytuje komický potenciál se vším všudy, nicméně nad rozeklanou skečovitostí zůstává jen rozum stát. Zvláštní to film, kde držím palce záporné postavě, sexy čarodějnici v podání Evy Greenové. Není to příjemné přiznat, ale talentovaná herečka je asi jediným pozitivem notně vyčpělé komedie. Temné stíny mimo jiné dokládají, že Tim Burton a hudební skladatel Danny Elfman jsou vesměs dvě spojené nádoby. Jak jinak lze vysvětlit oboustrannou stagnaci, ke které došlo. Elfmanova kariéra dosáhla klíčového bodu, kdy prachsprostá řemeslnost vítězí nad dřívější hravostí a pokoušením nových, nejednou provokativních forem. Všechno (mizanscéna, kostýmy, hudba) a všichni (Johnny Depp, Michelle Pfeifferová, Helena Bonham Carterová atd.) zkrátka odpovídají škatulce Tima Burtona, což vzhledem k běhu událostí jen stěží nazývat komplimentem. Takže i já volám po změně, jelikož nechci sledovat pád mého oblíbeného tvůrce. Svorně přitom zapomenu, že existují nějaké Temné stíny.

D.K.: Tohle muselo smrdět už na papíře a dát realizaci Temných stínů zelenou je jedním z nejzáhadnějších produkčních rozhodnutí v Hollywoodu - ale zase taková “sračka všech sraček futrál” (moje oblíbená hláška, jinak Tom Hanks ve Velkém vítězství) to nakonec není. Burton si prostě jen neujasnil, pro jaké publikum chce tentokrát vyprávět a v jakém žánru. Takže od skvělého gotického prologu snímek urazí cestu k průměrné komedii, aby pak přeskočil k hororu a skončil jako temné melodrama. Nesoudržný příběh nabídne pár překvapení (třeba nečekaný konec upírovy rozpravy s partou hippies), pár trapností (vrcholem eklhaftu je “nemrtvý” koitus čarodějnice a upíra) a závěrečné přeplácané zúčtování, které sem spadlo bůhvíodkud, asi proto, že každý správný hollywoodský velkofilm musí obsahovat pořádnou explozi a kopu digitálních triků.

Vzhledem k tomu, jak nehezky to za Temné stíny schytal Burton od kritiků, dá se jeho poslední snímek Frankenweenie - Domácí mazlíček (2012) vnímat jako akt usmíření. Ale rovněž jako sázka na jistotu. Jde totiž o celovečerní remake Burtonova osmadvacet let starého, krátkometrážního filmu. V černobílém animovaném snímku o chlapci, který po vzoru svého jmenovce Victora Frankensteina oživí milovaného psa, najdeme všechno, co máme na Burtonovi rádi, tentokrát navíc nezatěžkané obřím rozpočtem a počítačovými triky, která nahradila poctivá ruční animace. V CineStaru propagovali Frankenweenieho coby rodinný film, ale dítě bych do kina nebral, protože Burton se tentokrát rozhodl neustupovat. Jeho svérázná variace na román Mary Shellyové má v druhé polovině správný anarchistický “fuck it all” přístup. Akční dvacetiminutové finále v ulicích městečka dokonce připomene apokalyptické inferno z loňského hororového hitu Cabin in the Woods. Zmutovaný kočkonetopýr, přerostlá krysa a želva proměněná ve zkázonosnou Godzillu v animáku od Disneyho? Burton se zjevně bavil, v kině pak baví diváky a nejvíc své fanoušky, protože jeho poslední snímek je plný odkazů na vlastní tvorbu (Střihoruký Edward, Batman) a poklon milovaným vzorům (Murnaův Nosferatu, Vincent Price). Frankenweenie však v Burtonově filmografii představuje spíše slepou uličku, jakýsi kruhový objezd, na kterém režisér na chvíli zpomalil svůj pozvolný pád.

L.M.: Frankenweenie je vskutku poněkud zbytečnou únikovkou, jejímž jediným cílem je vyvolat nostalgii po starých časech. Nakonec jsme však svědky milé rekonstrukce nejen klasických monster hororů, ale i Burtonovy kreativity. Nově přidaná linie se zmutovanými zvířátky je svěží a středostavovské městečko New Holland je Burtonovi rozhodně bližší než fantazií neohraničený svět v králičí noře. Starý mlýn na kopci, expresionisticky pokroucený a polámaný hřbitov či záměrná kašírovanost hororových scén - ano, Burton tu vytvořil nejcelistvější odraz své rané tvorby. Dokonce se mu podařilo vyvolat slzu dojetí. Jen už není kam zajít, pokud tedy nechce neprodyšně zakonzervovat svou kariéru.

D.K.: Budoucnost je nejistá. Příštím projektem Tima Burtona má být Pinocchio, dobrá zpráva přitom je, že nikoliv v produkci Disneyho, ale Warner Bros. Přesto se obávám, že studio bude chtít spíš další Alenku, než Edwarda. Ale buďme optimističtí - horší než verze Roberta Benigniho z roku 2002 už to být nemůže. Tedy pokud dřevěného chlapce s dlouhým nosem neztvární Johnny Depp!

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)  

PŘÍŠTĚ: Burton a videoklipy The Killers
                                 
 

Zvolna chřadnoucí král imaginace I.

Lukáš Masner & David Kresta versus velké ryby Tima Burtona - první kolo. 

 

LM: Režisér Terry Gilliam (Brazil, Král rybář, 12 opic) by napsal, že filmy Tima Burtona jsou „bezpečné“. Excentrické, to ano, ale pod slupkou výtvarně opulentního i dekadentně laděného povrchu se ukrývají vcelku nevinné, občas křehké, jindy poetické příběhy. Čas od času Burton upustí uzdu a vznikne nevybíravě temná podívaná (Batman se vrací), které se zaleklo nejen studio, ale i řada diváků. S trochou nadsázky platí, že „černobílé“ filmy (Batman, Ospalá díra) jsou z mého úhlu pohledu zajímavější a lepší, než ty barevné a rozverné (Mars útočí!, Karlík a továrna na čokoládu). V posledních letech se však nemohu zbavit dojmu, že Burtonova osobitá stylistika prochází krizí a filmy jako Alenka v říši divů (2010) nebo Temné stíny (2012) jsou jen vlažným destilátem kdysi dechberoucí poetiky.

DK: Burtona mám rád jako režiséra s osobitým vizuálním stylem. Stejně jako u Finchera nebo Ridleyho Scotta stačí vidět pár záběrů, aby bylo zřejmé, o jakého tvůrce se jedná. Vždycky mě přitahovali filmaři-vizionáři se smyslem pro perfekcionismus. Jenže třeba mezi Fincherem a Burtonem je velký rozdíl. David totiž dokáže zaujmout oko i mozek, kdežto u Tima se nemůžu ani po těch letech zbavit dojmu, že zkrátka není moc dobrý vypravěč. “Jak” pro něj vždycky bylo a je důležitější než “o čem”.  Platí to i pro filmy, které subjektivně považuji za jeho nejlepší - Střihoruký Edward a Ospalá díra. První se nedokáže rozhodnout, jestli chce být víc netradiční pohádkou nebo satirou na maloměšťácký život, v druhém zatěžuje půvabnou hororovou podívanou komplikovaná zápletka. Nedivím se pak škarohlídům, že za Burtonův nejlepší kousek považují film, který vlastně ani nerežíroval, ale “pouze” produkoval - Ukradené Vánoce. Samotný režisér jim v posledních letech dává za pravdu, originální tvůrce snad podlehl únavě či diktátu filmových studií. Jestliže v 90. letech Burton zářil, o dekádu později spíše jen poblikává.

 

Kdy se to všechno pokazilo? Obecně bývá za první výrazný poklesek v Burtonově filmografii považován remake (?) Planety opic (2001). Což je poněkud nespravedlivé. Ano, Tim určitě tuhle práci nevzal proto, že by šlo o jeho srdeční záležitost, spíš se těšil, jak si bude hrát s opičími maskami. Ale jeho verze je pořád dost temná a ironická, navíc tu rozvíjí bizarní milostný trojúhelník, kdy nad umělohmotnou barbínou má celou dobu jednoznačně navrch šimpanzice - a nejen proto, že ji hraje režisérova manželka Helena Bonham Carter. 

Pád do tmy začíná až s následujícím Burtonovým filmem, adaptací románu Daniela Wallace Velká ryba (2003). Tady si Tim pořádně zadal s mainstreamem, navíc dobrovolně. Cesta dolů bývá dlážděna dobrými úmysly a když se umělec prostřednictvím svého díla vyrovnává s vlastními rodinnými záležitostmi, je zle nedobře. Do příběhu o usmíření otce-Barona Prášila a jeho syna, kterému už za ty roky tatíkovy barvité historky lezou krkem, režisér otiskl svou vlastní čerstvou zkušenost s otcovstvím a natočil něco, čemu se zatím ve své kariéře úzkostlivě vyhýbal - prvoplánově líbivý film. Navíc Burton byl dosud vnímaný spíše jako hračička, který chce bavit (ať už si o jeho smyslu pro humor myslíte cokoliv) a nějakým přesahům či druhým plánům se vyhýbal. A tenhle potměšilý smíšek nám teď chce sdělovat životní pravdy? Při projekci Velké ryby se vždycky cítím jako schizofrenik, fandím a současně nadávám. Ten film má svůj půvab a taky výborné herce (s výjimkou Billyho Crudupa v roli syna - hrál ten chlapec vůbec někdy v něčem dobře?), a kdyby pod ním byl podepsaný Robert Zemeckis nebo “Pan Cukrkandl” Chris Columbus, patřilo by tohle dílo k jejich nejlepším. Ale v případě Burtona jde o devalvaci značky. Světlo a pestrobarevnost zkrátka k Timovi nepatří, nemluvě pak o užívání filtrů, které “krásně” rozpíjejí tváře hlavních představitelek. Kdyby aspoň scény ze skutečného života více kontrastovaly s těmi báchorkovými, které režiséra zjevně bavily více. Jenže Burton se bojí ukázat, že umírání a smrt jsou svině, a tak nám raději předá poselství o tom, že díky fantazii a snění se lépe vyrovnáme s šedivou životní realitou. Escapismus, jako když vyšije. Ale scénu, v níž otec poprvé spatří svou životní lásku a všechno kolem se rázem zastaví, na tu si vždycky rád přetočím.

L.M.: Já mám Velkou rybu rád, protože v ní Burton dokázal, že mu nejsou cizí ani vážná témata a znovu nám potvrdil, že i smrt má svou jedinečnou magičnost. Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007) je pak v mých očích nejspíš poslední mistrovské dílo pozvolna chřadnoucího krále. Muzikál Sweeney Todd však vyniká nad mnohými, a to nejen zásluhou silných hudebních čísel, ale především hutnou atmosférou a neotřele divadelním aranžmá. Ani průvodce příběhem, holič posedlý pomstou za 15 let neprávem strávených ve věznici, není zářným příkladem ctnostného hrdiny. Spíše zaslepenou, cynickou troskou, jejíž buldočí hněv a zanícenost je v pravém slova smyslu zkázonosná. Antické drama pozvolna spěje ke svému závěru a divák si stále více uvědomuje, že v tomto příběhu lze fandit snad jen mladým lidem, jejichž naivita je kolébá na vlně zdánlivé jistoty. Úchylná romance o lásce, pomstě a masových bocháncích plněných lidským masem je ve své podstatě tradičním burtonovským filmem o outsiderech, kteří se krčí ve stínu zapadlé uličky či na zaprášené a pavučinami protkané podlaze půdy. Špínu i morální pokroucenost Londýna 19. století si režisér vychutnal se vším všudy. Desaturovaný obraz, ani „plošnost“ a sevřenost ateliéru nejsou ničím novým či neobvyklým, avšak divadelní herectví jim dává další rozměr. Všechny předvídatelné atributy Burtonova extravagantního stylu zaklesly k jádru silného vyprávění, které rozhodně nešetří emocemi. Pozdější filmy jsou spíše předvídatelným inventářem oné pokřivené pitoresknosti, ale nepředbíhejme.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)   

PŘÍŠTĚ: Burton v říši divů

Nedbalá elegance a lehká arogance v New Yorku (čtvrtý díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?!)

Ve třetím partu seriálu o detailech i celcích, které tvoří image AM, jsme poprvé komentovali promofotky vzniklé v období prvních dvou alb kapely. Nyní se pomalu, ale jistě suneme dál, konkrétně do rozmezí let 2008 – 2009, kdy AM nahráli a vydali svou třetí studiovku Humbug*. Opět jsem vybral několik promofotek, které podle mě v oné době nejlépe reprezentovaly zvolenou image kapely, opisovaly atmosféru kolem ní a vůbec uceleně zaznamenaly tehdejší estetickou stránku věci. K jedné z fotek se opět vyjadřuje i spoluautor blogu Lukáš Masner, klučina s výjimečným pozorovatelským talentem.  

     

Vousy, dlouhé vlasy, pivo, Black Sabbath

(image během éry desky Humbug, rok 2008 - 2009)

   

Pro začátek bude fajn představit si Guye Aroche, jenž má na svědomí všechny zásadní promofotky z období Humbugu včetně fotografie na samotném obalu alba, o němž jsme psali v pilotním díle tohoto seriálu. Sám o sobě je zajímavou osobností – narodil se v Izraeli, odkud v roce 1990 vyrazil směr New York, kde do roku 1993 studoval na renomované School of Visual Arts. Prakticky ihned po studiích se vrhl k práci na volné noze a během let se dokázal vypracovat na ostříleného inscenátora a zaznamenatele sexy/elegantních póz v kategoriích Beauty / Fashion / Celebrity portraits. V současné době pendluje mezí New Yorkem a Paříží s tím, že jeho fotky jsou pravidelně k vidění v magazínech Vide, Surface, Elle, The New York Times ad. a jeho služeb využívají značky jako Nivea, Visage, Espirit, H&M a další a další.

Co se týče jeho stylu, obratně používá ostřejší ovětlení, barevné filtry, sází na retro atmosféru a vůbec se nebojí být celkově „módní“ – v zachycování jeho vybraných objektů se hladce prolíná civilnost se stylizací; i ta největší celebrita může na jeho fotce mít odrbané hadry, aniž by jí to (právě díky finálnímu provedení fotky) cokoliv ubíralo na cool pozici/ikoničnosti.

Těžce erudovaná recenze na Humbug od Jana Pomuka Štěpánka je mimochodem bezkonkurenčně nejlepší text na téma AM, který je na všech českých internetech k nalezení a přečtení.

Uhýbat pohledem

To samé se týká právě i jeho promofotek pro AM z období Humbugu. Arochovi se podařilo vytvořit dojem ucelené fotosérie, jež zachycuje kapelu buď zadumanou do nahrávání desky v Electric Lady Studios, anebo poflakující se v ulicích a podnicích New Yorku. Nesmělost a nevinnost jsou dávno pryč, frontman, kytarista i basák mění image, v pohledech se objevuje mnohem větší dávka nenucenosti a ležérnosti a zároveň vzrůstající arogance. Vše zkrátka Arochovi hraje do karet, neboť je v roli fotografa schopen v několika málo snímcích dodat kapele na spontaneitě a všednosti, ale zároveň odkrýt nové ostřejší hrany a podtrhnout tak její status mnohem vyzrálejší a rozvážnější party.

AM v Arochových záběrech zkrátka působí jako čtyřčlenná skupinka nedbalých intelektuálů proklamujících fakt, že od teď se už rozhodně nebudou (ani nechtějí) líbit všem, pročež si také s lehkostí kdykoliv dovolí uhnout pohledem od objektivů. Spolehlivě vyvolaný dojem unavenosti a otrávenosti z masivního úspěchu a potřeby stáhnout se do temnějších zákoutí a tam se vyklidnit nebo naopak dát naplno průchod vzteku. Právě takové znaky vnitřní rozervanosti dělají z těchto fotek dosud nejlepší promo AM vůbec.

LM k fotografii od Guye Aroche: Chlapci se nám vybarvili. Tenhle kus mě baví moc, jelikož v lecčem podvrací konvence a nudné promo většiny kapel. Barva nutně nevytváří dojem naleštěné popularity. Mám pocit, jako bych ty kluky právě potkal na ulici, vytáhl nejnovější iPhone a zvěčnil jen tak pro sebe a obdiv svých známých. Překryl moderním barevným filtrem a pak s chutí sdílel na Facebooku. Krásné ve své nedokonalosti - posunuté barevné spektrum, neostrost po stranách fotografie, která si bere za oběť i dva členy kapely. Ironická odpověď na vyšňořenou nudu moderních ikon.

PŘÍŠTĚ: rozhněvaní mladí muži s heslem Suck It and See.

 

in popculture na Facebooku

O.Č.

Vytiskovy vesnice

These kids dont need the KISS. Název obrazu, na který se právě dívám. Temná obloha, zbořené ohořelé domy, vybuchlá auta, co ještě hoří. V popředí čtyři malá děcka. Dlouhé vlasy, obličeje rituálně pomalované černou a bílou přesně ve stylu nesmrtelných strašáků KISS. Demon, Starchild, Spaceman, Catman. Masky rozeznávám díky wikipedii. Chybí Fox a Egyptian Ankh Warrior. Nevadí. Holčička ve žlutých šatech stojí v těsné blízkosti zdemolovaného auta a v ruce drží baseballovou pálku. Typ v popředí má tričko rovněž s logem KISS, holka kousek vedle nosí zrovna bílé triko s duhovým titulem LUCIFER. Všechny civí přímo na vás, jejich hypnotické pohledy neuhýbají, vy také ne. Oči plné apatie a jakési totální samozřejmosti, pouze ten v tričku s logem vyplazuje jazyk. V hlavě se mi začíná odvíjet příběh, pokouším se vstoupit do rámu a představovat si něco adekvátního k tomu, co vidím. 

Vidím post-apokalyptickou šílenost, komedii spářenou s hororem a sci-fi, něco ujetého a bizarnějšího než Šílený Max. Svět postihla přírodní katastrofa blíže neurčeného druhu, země a kraje, které to ustály, se teď utápí v chaosu, ale pořád je to přitom sranda. Děcka po apokalypse zvlčela a teď jsou součástí vlastního gangu, který vládne ve své vlastní čtvrti, říkají si KISS a berou inspiraci u newyorských rockových matadorů – nemusí je hned poslouchat, spíš ujíždějí na komiksové image. Plácám o obraze českého výtvarníka Jana Vytisky (1985, studoval v Ostravě u Jiřího Surůvky v ateliéru Nová média). 

Do nedávna jsem o něm slyšel spíš ve spojitosti s kapelou Like She, po tvorbě jeho samotného jsem nepátral (no a co?!). Momentálně vše napravuju a prolítávám si vymazlené webovky. Působí jako oficiální stránky undergroundového nakladatelství, co se rozhodlo vydávat brakové komiksy mixující surrealismus, brak a folklór. Jo, to je přesně ono. Na webu klikám na složku Info a čtu si stručnou a dost výstižnou analýzu Vytiskovy tvorby od Jiřího Havlíčka. Píše , že „ve Vytiskově podání je umění, brak i lidová tvořivost součástí jednoho proudu, temného proudu kolektivního podvědomí.“ Ok, beru na vědomí a hrozně mě to baví. Ta čirá láska k braku, to obskurní spojení, kdy bere opotřebované lebky, štětinaté zrůdy, růžové mutanty, vypadlé bulvy, pedofilní čerty, vlkodlačí myslivce a další a další zdeformované formy, co vypadají jako hororové ikony z jiných dimenzí, a nechává je fungovat v překvapivé symbióze s prostředím vesnických obydlí. Vesnic, které jsou plné nám dobře známých prvků z lidové tvořivosti a které postihla zkáza, často spojená s ohněm. 

V jeho dílech jsou právě odlehlé vesnice mnohem temnějšími, úchylnějšími i nebezpečnějšími, a taky zábavnějšími místy pro náš život, nežli tomu je u stereotypní šedé nudy velko- a maloměst. Jako by si Vytiska moc dobře uvědomoval, že horor jako takový, ještě předtím než expandoval do filmu a literatury, se zrodil v lidových báchorkách. Jeho nepřehlédnutelné malby nabízejí svérázný pohled na to, jak by to s žánrem hororu vypadalo, kdyby se nikdy nikam nerozvíjel, navždy ustrnul ve folklóru a i dnes, ve 21. století, se šířil pouze a jedině prostřednictvím povídaček v hospodách a pohádek na dobrou noc. Bratři Grimmové by se divili! Pravděpodobně by se nejprve pozvraceli a pak se tomu hlasitě zasmáli.

O.Č.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 26)