Zvolna chřadnoucí král imaginace II.

 Lukáš Masner & David Kresta versus velké ryby Tima Burtona - druhé kolo (první kolo).

D.K.: Tim Burton se za dvě stě míčů stal Disneyho šlapkou. No copak to mohlo vzít jinej konec, říká si kontextu znalý režisérův fanoušek u závěrečných titulků opulentní adaptace Alenky v říši divů (2010). Nesouhlasím s názorem, že v téhle sterilní a bez zájmu odvyprávěné pohádce pro starší děti nezbylo z Burtona nic. Režisér je jasně rozpoznatelný v detailech, ať jde o lolitkovskou představitelku malé Alenky, mrtvolně bledý vzhled Mii Wasikovské coby dospělé Alenky, ponuře vyhlížející “pohádkovou” krajinu, které dominuje dvojče stromu z Ospalé díry, poněkud drastickou scénu s vypíchnutím oka, a především excentrické chování většiny postav. První setkání Alenky s Kloboučníkem (Johnny Depp s oranžovými vlasy a žlutýma očima) u jídelního stolu má až lynchovské kvality. Nesouvisející promluvy a přechody od šeptání ke křiku během pikosekundy dokonce na chvíli navodily pocit, že se dívám na Inland Empire. Disney dovolil Burtonovi celkem hodně, ale ne dost, a na oplátku si prosadil roztomiloučká zvířátka, groteskové scény a pitvoření. Výsledný tvar je značně nekonzistentní, k tomu navíc režisér podlehl digitální technologii, která ani při tak vysokém rozpočtu nebyla všemocná - špatnou kvalitu triků dokazuje především interakce rytíře Staynea s koněm. Vše pak zazdí závěrečná digitální bitva, v níž digitální nestvůra chrlí digitální fialové plameny. Výdělečný, ale pomíjivý produkt Alenka v říši divů uzavírá více než příhodně píseň od Avril Lavigne - na zpěvačku, ani na tenhle film si už dnes nikdo nevzpomene.

L.M.: Myšlenka nechat Burtona režírovat variaci na nejslavnější román Lewise Carolla je až nepříjemně vtíravá. Alenka v říši divů ve finále představuje „pouze“ mnohamiliónový „showreel“ Burtonova výstředního stylu, který i v sebeprůměrnější formě dozajista naláká zástupy diváků. Natolik průhledná sázka na jistotu mi je cizí, stejně tak naleštěná „umělohmotnost“, které se svět v králičí noře podobá více než čemukoliv jinému. Milovaný režisér poněkud mizí před očima, přežívá jen manýra a soubor poněkud stereotypních výtvarných prvků. Alenka si nepřekvapivě zakládá na obrazových atrakcích, úporně, každým záběrem útočí na divákovy smysly, nicméně Carollův jazyk nakonec chybí. Z hravé nonsensové poetiky se stává jen zmatek a poněkud toporná jinakost.

Nikdo však nepočítal s tím, že v Temných stínech (2012) Burton doklopýtá až k hranicím trapnosti. Fasety otupěly a gotická stylizace zevšedněla. Nekonečný americký seriál z 60. a 70. let byl zhuštěn do celovečerního filmu, kterému chybí důmyslný dramatický oblouk, zato trpí nadbytkem postav a fatálním nedostatkem humoru. Základní premisa, totiž střet staletého upíra s americkou společností 70. let, sice poskytuje komický potenciál se vším všudy, nicméně nad rozeklanou skečovitostí zůstává jen rozum stát. Zvláštní to film, kde držím palce záporné postavě, sexy čarodějnici v podání Evy Greenové. Není to příjemné přiznat, ale talentovaná herečka je asi jediným pozitivem notně vyčpělé komedie. Temné stíny mimo jiné dokládají, že Tim Burton a hudební skladatel Danny Elfman jsou vesměs dvě spojené nádoby. Jak jinak lze vysvětlit oboustrannou stagnaci, ke které došlo. Elfmanova kariéra dosáhla klíčového bodu, kdy prachsprostá řemeslnost vítězí nad dřívější hravostí a pokoušením nových, nejednou provokativních forem. Všechno (mizanscéna, kostýmy, hudba) a všichni (Johnny Depp, Michelle Pfeifferová, Helena Bonham Carterová atd.) zkrátka odpovídají škatulce Tima Burtona, což vzhledem k běhu událostí jen stěží nazývat komplimentem. Takže i já volám po změně, jelikož nechci sledovat pád mého oblíbeného tvůrce. Svorně přitom zapomenu, že existují nějaké Temné stíny.

D.K.: Tohle muselo smrdět už na papíře a dát realizaci Temných stínů zelenou je jedním z nejzáhadnějších produkčních rozhodnutí v Hollywoodu - ale zase taková “sračka všech sraček futrál” (moje oblíbená hláška, jinak Tom Hanks ve Velkém vítězství) to nakonec není. Burton si prostě jen neujasnil, pro jaké publikum chce tentokrát vyprávět a v jakém žánru. Takže od skvělého gotického prologu snímek urazí cestu k průměrné komedii, aby pak přeskočil k hororu a skončil jako temné melodrama. Nesoudržný příběh nabídne pár překvapení (třeba nečekaný konec upírovy rozpravy s partou hippies), pár trapností (vrcholem eklhaftu je “nemrtvý” koitus čarodějnice a upíra) a závěrečné přeplácané zúčtování, které sem spadlo bůhvíodkud, asi proto, že každý správný hollywoodský velkofilm musí obsahovat pořádnou explozi a kopu digitálních triků.

Vzhledem k tomu, jak nehezky to za Temné stíny schytal Burton od kritiků, dá se jeho poslední snímek Frankenweenie - Domácí mazlíček (2012) vnímat jako akt usmíření. Ale rovněž jako sázka na jistotu. Jde totiž o celovečerní remake Burtonova osmadvacet let starého, krátkometrážního filmu. V černobílém animovaném snímku o chlapci, který po vzoru svého jmenovce Victora Frankensteina oživí milovaného psa, najdeme všechno, co máme na Burtonovi rádi, tentokrát navíc nezatěžkané obřím rozpočtem a počítačovými triky, která nahradila poctivá ruční animace. V CineStaru propagovali Frankenweenieho coby rodinný film, ale dítě bych do kina nebral, protože Burton se tentokrát rozhodl neustupovat. Jeho svérázná variace na román Mary Shellyové má v druhé polovině správný anarchistický “fuck it all” přístup. Akční dvacetiminutové finále v ulicích městečka dokonce připomene apokalyptické inferno z loňského hororového hitu Cabin in the Woods. Zmutovaný kočkonetopýr, přerostlá krysa a želva proměněná ve zkázonosnou Godzillu v animáku od Disneyho? Burton se zjevně bavil, v kině pak baví diváky a nejvíc své fanoušky, protože jeho poslední snímek je plný odkazů na vlastní tvorbu (Střihoruký Edward, Batman) a poklon milovaným vzorům (Murnaův Nosferatu, Vincent Price). Frankenweenie však v Burtonově filmografii představuje spíše slepou uličku, jakýsi kruhový objezd, na kterém režisér na chvíli zpomalil svůj pozvolný pád.

L.M.: Frankenweenie je vskutku poněkud zbytečnou únikovkou, jejímž jediným cílem je vyvolat nostalgii po starých časech. Nakonec jsme však svědky milé rekonstrukce nejen klasických monster hororů, ale i Burtonovy kreativity. Nově přidaná linie se zmutovanými zvířátky je svěží a středostavovské městečko New Holland je Burtonovi rozhodně bližší než fantazií neohraničený svět v králičí noře. Starý mlýn na kopci, expresionisticky pokroucený a polámaný hřbitov či záměrná kašírovanost hororových scén - ano, Burton tu vytvořil nejcelistvější odraz své rané tvorby. Dokonce se mu podařilo vyvolat slzu dojetí. Jen už není kam zajít, pokud tedy nechce neprodyšně zakonzervovat svou kariéru.

D.K.: Budoucnost je nejistá. Příštím projektem Tima Burtona má být Pinocchio, dobrá zpráva přitom je, že nikoliv v produkci Disneyho, ale Warner Bros. Přesto se obávám, že studio bude chtít spíš další Alenku, než Edwarda. Ale buďme optimističtí - horší než verze Roberta Benigniho z roku 2002 už to být nemůže. Tedy pokud dřevěného chlapce s dlouhým nosem neztvární Johnny Depp!

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)  

PŘÍŠTĚ: Burton a videoklipy The Killers
                                 
 

Zvolna chřadnoucí král imaginace I.

Lukáš Masner & David Kresta versus velké ryby Tima Burtona - první kolo. 

 

LM: Režisér Terry Gilliam (Brazil, Král rybář, 12 opic) by napsal, že filmy Tima Burtona jsou „bezpečné“. Excentrické, to ano, ale pod slupkou výtvarně opulentního i dekadentně laděného povrchu se ukrývají vcelku nevinné, občas křehké, jindy poetické příběhy. Čas od času Burton upustí uzdu a vznikne nevybíravě temná podívaná (Batman se vrací), které se zaleklo nejen studio, ale i řada diváků. S trochou nadsázky platí, že „černobílé“ filmy (Batman, Ospalá díra) jsou z mého úhlu pohledu zajímavější a lepší, než ty barevné a rozverné (Mars útočí!, Karlík a továrna na čokoládu). V posledních letech se však nemohu zbavit dojmu, že Burtonova osobitá stylistika prochází krizí a filmy jako Alenka v říši divů (2010) nebo Temné stíny (2012) jsou jen vlažným destilátem kdysi dechberoucí poetiky.

DK: Burtona mám rád jako režiséra s osobitým vizuálním stylem. Stejně jako u Finchera nebo Ridleyho Scotta stačí vidět pár záběrů, aby bylo zřejmé, o jakého tvůrce se jedná. Vždycky mě přitahovali filmaři-vizionáři se smyslem pro perfekcionismus. Jenže třeba mezi Fincherem a Burtonem je velký rozdíl. David totiž dokáže zaujmout oko i mozek, kdežto u Tima se nemůžu ani po těch letech zbavit dojmu, že zkrátka není moc dobrý vypravěč. “Jak” pro něj vždycky bylo a je důležitější než “o čem”.  Platí to i pro filmy, které subjektivně považuji za jeho nejlepší - Střihoruký Edward a Ospalá díra. První se nedokáže rozhodnout, jestli chce být víc netradiční pohádkou nebo satirou na maloměšťácký život, v druhém zatěžuje půvabnou hororovou podívanou komplikovaná zápletka. Nedivím se pak škarohlídům, že za Burtonův nejlepší kousek považují film, který vlastně ani nerežíroval, ale “pouze” produkoval - Ukradené Vánoce. Samotný režisér jim v posledních letech dává za pravdu, originální tvůrce snad podlehl únavě či diktátu filmových studií. Jestliže v 90. letech Burton zářil, o dekádu později spíše jen poblikává.

 

Kdy se to všechno pokazilo? Obecně bývá za první výrazný poklesek v Burtonově filmografii považován remake (?) Planety opic (2001). Což je poněkud nespravedlivé. Ano, Tim určitě tuhle práci nevzal proto, že by šlo o jeho srdeční záležitost, spíš se těšil, jak si bude hrát s opičími maskami. Ale jeho verze je pořád dost temná a ironická, navíc tu rozvíjí bizarní milostný trojúhelník, kdy nad umělohmotnou barbínou má celou dobu jednoznačně navrch šimpanzice - a nejen proto, že ji hraje režisérova manželka Helena Bonham Carter. 

Pád do tmy začíná až s následujícím Burtonovým filmem, adaptací románu Daniela Wallace Velká ryba (2003). Tady si Tim pořádně zadal s mainstreamem, navíc dobrovolně. Cesta dolů bývá dlážděna dobrými úmysly a když se umělec prostřednictvím svého díla vyrovnává s vlastními rodinnými záležitostmi, je zle nedobře. Do příběhu o usmíření otce-Barona Prášila a jeho syna, kterému už za ty roky tatíkovy barvité historky lezou krkem, režisér otiskl svou vlastní čerstvou zkušenost s otcovstvím a natočil něco, čemu se zatím ve své kariéře úzkostlivě vyhýbal - prvoplánově líbivý film. Navíc Burton byl dosud vnímaný spíše jako hračička, který chce bavit (ať už si o jeho smyslu pro humor myslíte cokoliv) a nějakým přesahům či druhým plánům se vyhýbal. A tenhle potměšilý smíšek nám teď chce sdělovat životní pravdy? Při projekci Velké ryby se vždycky cítím jako schizofrenik, fandím a současně nadávám. Ten film má svůj půvab a taky výborné herce (s výjimkou Billyho Crudupa v roli syna - hrál ten chlapec vůbec někdy v něčem dobře?), a kdyby pod ním byl podepsaný Robert Zemeckis nebo “Pan Cukrkandl” Chris Columbus, patřilo by tohle dílo k jejich nejlepším. Ale v případě Burtona jde o devalvaci značky. Světlo a pestrobarevnost zkrátka k Timovi nepatří, nemluvě pak o užívání filtrů, které “krásně” rozpíjejí tváře hlavních představitelek. Kdyby aspoň scény ze skutečného života více kontrastovaly s těmi báchorkovými, které režiséra zjevně bavily více. Jenže Burton se bojí ukázat, že umírání a smrt jsou svině, a tak nám raději předá poselství o tom, že díky fantazii a snění se lépe vyrovnáme s šedivou životní realitou. Escapismus, jako když vyšije. Ale scénu, v níž otec poprvé spatří svou životní lásku a všechno kolem se rázem zastaví, na tu si vždycky rád přetočím.

L.M.: Já mám Velkou rybu rád, protože v ní Burton dokázal, že mu nejsou cizí ani vážná témata a znovu nám potvrdil, že i smrt má svou jedinečnou magičnost. Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007) je pak v mých očích nejspíš poslední mistrovské dílo pozvolna chřadnoucího krále. Muzikál Sweeney Todd však vyniká nad mnohými, a to nejen zásluhou silných hudebních čísel, ale především hutnou atmosférou a neotřele divadelním aranžmá. Ani průvodce příběhem, holič posedlý pomstou za 15 let neprávem strávených ve věznici, není zářným příkladem ctnostného hrdiny. Spíše zaslepenou, cynickou troskou, jejíž buldočí hněv a zanícenost je v pravém slova smyslu zkázonosná. Antické drama pozvolna spěje ke svému závěru a divák si stále více uvědomuje, že v tomto příběhu lze fandit snad jen mladým lidem, jejichž naivita je kolébá na vlně zdánlivé jistoty. Úchylná romance o lásce, pomstě a masových bocháncích plněných lidským masem je ve své podstatě tradičním burtonovským filmem o outsiderech, kteří se krčí ve stínu zapadlé uličky či na zaprášené a pavučinami protkané podlaze půdy. Špínu i morální pokroucenost Londýna 19. století si režisér vychutnal se vším všudy. Desaturovaný obraz, ani „plošnost“ a sevřenost ateliéru nejsou ničím novým či neobvyklým, avšak divadelní herectví jim dává další rozměr. Všechny předvídatelné atributy Burtonova extravagantního stylu zaklesly k jádru silného vyprávění, které rozhodně nešetří emocemi. Pozdější filmy jsou spíše předvídatelným inventářem oné pokřivené pitoresknosti, ale nepředbíhejme.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)   

PŘÍŠTĚ: Burton v říši divů

Nedbalá elegance a lehká arogance v New Yorku (čtvrtý díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?!)

Ve třetím partu seriálu o detailech i celcích, které tvoří image AM, jsme poprvé komentovali promofotky vzniklé v období prvních dvou alb kapely. Nyní se pomalu, ale jistě suneme dál, konkrétně do rozmezí let 2008 – 2009, kdy AM nahráli a vydali svou třetí studiovku Humbug*. Opět jsem vybral několik promofotek, které podle mě v oné době nejlépe reprezentovaly zvolenou image kapely, opisovaly atmosféru kolem ní a vůbec uceleně zaznamenaly tehdejší estetickou stránku věci. K jedné z fotek se opět vyjadřuje i spoluautor blogu Lukáš Masner, klučina s výjimečným pozorovatelským talentem.  

     

Vousy, dlouhé vlasy, pivo, Black Sabbath

(image během éry desky Humbug, rok 2008 - 2009)

   

Pro začátek bude fajn představit si Guye Aroche, jenž má na svědomí všechny zásadní promofotky z období Humbugu včetně fotografie na samotném obalu alba, o němž jsme psali v pilotním díle tohoto seriálu. Sám o sobě je zajímavou osobností – narodil se v Izraeli, odkud v roce 1990 vyrazil směr New York, kde do roku 1993 studoval na renomované School of Visual Arts. Prakticky ihned po studiích se vrhl k práci na volné noze a během let se dokázal vypracovat na ostříleného inscenátora a zaznamenatele sexy/elegantních póz v kategoriích Beauty / Fashion / Celebrity portraits. V současné době pendluje mezí New Yorkem a Paříží s tím, že jeho fotky jsou pravidelně k vidění v magazínech Vide, Surface, Elle, The New York Times ad. a jeho služeb využívají značky jako Nivea, Visage, Espirit, H&M a další a další.

Co se týče jeho stylu, obratně používá ostřejší ovětlení, barevné filtry, sází na retro atmosféru a vůbec se nebojí být celkově „módní“ – v zachycování jeho vybraných objektů se hladce prolíná civilnost se stylizací; i ta největší celebrita může na jeho fotce mít odrbané hadry, aniž by jí to (právě díky finálnímu provedení fotky) cokoliv ubíralo na cool pozici/ikoničnosti.

Těžce erudovaná recenze na Humbug od Jana Pomuka Štěpánka je mimochodem bezkonkurenčně nejlepší text na téma AM, který je na všech českých internetech k nalezení a přečtení.

Uhýbat pohledem

To samé se týká právě i jeho promofotek pro AM z období Humbugu. Arochovi se podařilo vytvořit dojem ucelené fotosérie, jež zachycuje kapelu buď zadumanou do nahrávání desky v Electric Lady Studios, anebo poflakující se v ulicích a podnicích New Yorku. Nesmělost a nevinnost jsou dávno pryč, frontman, kytarista i basák mění image, v pohledech se objevuje mnohem větší dávka nenucenosti a ležérnosti a zároveň vzrůstající arogance. Vše zkrátka Arochovi hraje do karet, neboť je v roli fotografa schopen v několika málo snímcích dodat kapele na spontaneitě a všednosti, ale zároveň odkrýt nové ostřejší hrany a podtrhnout tak její status mnohem vyzrálejší a rozvážnější party.

AM v Arochových záběrech zkrátka působí jako čtyřčlenná skupinka nedbalých intelektuálů proklamujících fakt, že od teď se už rozhodně nebudou (ani nechtějí) líbit všem, pročež si také s lehkostí kdykoliv dovolí uhnout pohledem od objektivů. Spolehlivě vyvolaný dojem unavenosti a otrávenosti z masivního úspěchu a potřeby stáhnout se do temnějších zákoutí a tam se vyklidnit nebo naopak dát naplno průchod vzteku. Právě takové znaky vnitřní rozervanosti dělají z těchto fotek dosud nejlepší promo AM vůbec.

LM k fotografii od Guye Aroche: Chlapci se nám vybarvili. Tenhle kus mě baví moc, jelikož v lecčem podvrací konvence a nudné promo většiny kapel. Barva nutně nevytváří dojem naleštěné popularity. Mám pocit, jako bych ty kluky právě potkal na ulici, vytáhl nejnovější iPhone a zvěčnil jen tak pro sebe a obdiv svých známých. Překryl moderním barevným filtrem a pak s chutí sdílel na Facebooku. Krásné ve své nedokonalosti - posunuté barevné spektrum, neostrost po stranách fotografie, která si bere za oběť i dva členy kapely. Ironická odpověď na vyšňořenou nudu moderních ikon.

PŘÍŠTĚ: rozhněvaní mladí muži s heslem Suck It and See.

 

in popculture na Facebooku

O.Č.