rozhodli jsme se v blogu dál pokračovat na designově i výbavově lepší základně in-popculture.weebly.com. Dle všeho to tam bude obdobně chcíplé jako tady, ale budeme se snažit, vážně! Jinak jsme ale hodně čilí v rámci facebookové obdoby blogu - prakticky každý den tam valíme fotky, videa, články, prakticky cokoliv, co nás zrovna zaujme a dotýká se milované popkultury.
Jinak děkujeme za pozornost vám všem, co k nám občas zabrouzdáte. Přesto, že si to tady i tam vytváříme vlastně především sami pro sebe, pro vlastní radost, jsme vždycky moc rádi za přízeň i feedback. Vážíme si toho!
Hank Manchini v rozhovoru o vizuální komunikaciKill The Dandies! říká: „...něco jako
hra s písmem mě vážně baví. Miluju vlastně klasickou sazbu, její řád a čistotu.
Když je sazba dobře udělaná, tak se blíží harmonii kvalitní architektury.“ Ten
popisovaný soulad mezi architekturou a písmem mě zaujal hned na první
dobrou, možná proto, že onen výrok jde z úst grafika a zároveň aktivního
hudebníka, který si šéfuje design veškerého artworku své formace. Nutí mě to
vracet se znovu a znovu k desce a interpretovi, který je pro mě zásadní
právě kvůli těsnému spojení s architekturou jako takovou, či alespoň s dynamickým
i statickým prostorem velkoměsta.
Jde o Paula Banks, vystudovaného literáta, ukázkového melancholika
a především vůdčí osobnost neodolatelně podmračených Interpol. Už v roce
2009 vydává debutovou sólovku Julian Plenti is...Skyscraper!, která obsahuje
píseň jednoduše nazvanou Skyscraper. Refrén zní takhle: Shake me, shake me
skyscraper. Stačí fakt hodně málo, aby Banks navodil atmosféru namixovanou
z pocitu velkoměstské klaustrofobie a zároveň určité pozitivní
melancholie. Velice přesně a citlivě dokáže skrze absolutní minimalismus vyjádřit
fascinaci a zároveň znepokojivý strach z výškových obrů, kteří jsou neodmyslitelně
spojeni s hlučným chaosem i poklidnou majestátností (viz. videoklip
Thomase Andrewa, který tohle všechno podtrhává vizuálně).
V rozhovoru pro časopis Spin ostatně Banks mluví o tom, jak
moc ho mrakodrapy očarovaly v dětství díky svým dokonalým přímým liniím a
ostrým úhlům, na které člověk v přírodě zkrátka nenarazí. Sám si tyhle
velikány interpretuje jako symboly neutuchající lidské touhy / ješitnosti /
sebevědomí, které ostatně v několika případech začaly vznikat na místě
rozsáhlých katastrof právě proto, aby obyvatelé dali najevo svou pýchu a
nezastavitelnou snahu vybudovat od základu znovu přesně to, co jim bylo násilně
vzato – viz. události po kolosálním požáru v Chicagu v roce 1871, či
po 2. světové válce v rozbombardovaném Rotterdamu.
V tomhle smyslu nelze přehlédnout ani druhou a dosud poslední
Banksovu sólovku nazvanou prostě Banks, konkrétně tedy její magický artwork.
Doslova špinavá magie, jež tu ale není čistě pro efekt a spíš naopak pevně
souzní s emotivním a přitom intimním obsahem alba. Stylově neostrá
fotografie, na níž hlavní part ztvárňuje strohá konstrukce rozestavěného
mrakodrapu, jenž jakoby ze své odstrčené pozice smutně vzhlížel přes řeku, kde
se v rozmazané dáli ční jeho starší, již kompletní kolegové. Celý výjev
navíc přikrývají chmurné deštivé mraky, které příliš neproděraví ani bílý
titulek a zároveň prostý název desky BANKS. Ten svým střízlivým minimalistickým
fontem zase přesně odpovídá oné zmiňované harmonii mezi písmem a vyobrazenou
architekturou. Čím déle obal Banksova sóla sleduju, míhají se mi před očima
podobné impresionistické skvosty, jaké vytvářel třeba Monet. Je v tom ta
samá dávka smutku, ponurosti a bezprostřednosti, která upomíná k faktu, že
to, co sledujete, se skutečně odehrává před vašima očima právě teď a tady,
v aktuálním čase na aktuálním místě.
Netuším, zda je Tim Burton
skutečně fanoušek The Killers, anebo jde „pouze“ o zabijácky chytré tažení ze
strany managementu kapely, nicméně věci se mají tak, že Tim má na svém kontě
krom šestnácti celovečeráků také dvě hudební videa. A obě se týkají právě songů
The Killers – první Bones z alba Sam´s Town (2006), druhé Here With Me z poslední
desky Battle Born (2012). Klip k Bones získal v roce 2007 cenu pro
nejlepší video jak na NME Awards, tak na Q Awards, a přestože za tím mohl stát
pouze fakt, že módní režisér a nafoukaná kapela společně spáchali cool video
k lehce nadprůměrné písničce, musíme uznat, že je v tom přece jen
trochu víc. A to v obou případech, neboť oba kousky silně pojí tři
společné elementy. Zaprvé otřepaný termín „burtonovská poetika“ - tentokrát mám
na mysli Burtonův stále výjimečný cit pro zachycení lásky/romantiky
v jejím civilním duchu, který je však opakovaně podáván v lehce
morbidním mrtvolném hávu. Tenhle prvek se zákonitě míchá s osobitou
interpretací konkrétního písňového textu frontmana Brandona Flowerse. Když si
tyto postřehy spojíte dohromady, vyjde vám, že obě videa pojednávají o intenzivním
prožití lásky alternativním způsobem. K tomu si připočtěte režisérovo osobní,
příjemně sentimentální ohlédnutí se za zašlými hororovými časy a jejich dočasný
návrat na výsluní.
Tim Burton a kapela The Killers
V Bones se pěje „Don’t
you wanna come with me? Don’t you wanna feel my bones on your bones? It’s only
natural“ a ve videu Burton neváhá dva hlavní protagonisty
doslova svléknout z kůže a následně je nechat romanticky pobíhat po pláži
coby párek zamilovaných, okatě digitálních kostlivců. (Všimněte si,
v kolika filmech Burton upozorňuje na nekvalitu a loutkovost vizuálních
efektů – jeden z jeho dalších trademarků). Režisér text adaptuje mnohdy
slovo od slova, vždy tak ale činí v rámci své poetiky a jejích pravidel,
čímž Flowersovu symboliku posouvá do dalšího levelu.
Šťastně rozesmátých kostlivců se
ostatně týká i nostalgická atmosféra, neboť Bones, krom „lásky až na kost“,
nabízejí také poctu filmovému loutkaři, kouzelníkovi stop-motion animace Rayi
Harryhausenovi. Burton mu vzdává holt hned v úvodním záběru, který pochází
z fantasy Jáson a Argonauti(1963), v níž figurují právě hordy
nevybouřených kostnatých loutek. A jakmile přichází na řadu další část refrénu „Don’t you wanna swim with me? Don’t you
wanna feel my skin on your skin? It’s only natural“, na plátně fiktivního
autokina naskakuje scéna z legendárního béčka Netvor z Černé laguny
(1954).
Video k Here With Me se drží
obdobných propriet, digitální kostlivce ovšem nahrazuje stylizovaná civilnost
přesně v duch překvapivě umírněných Temných stínů. Jakoby Burton ubíral na
expresionismu a veškeré ostré hrany spíše uhlazoval a zaobloval. Co je vlastně
logický a celkem sympatický vývoj vzhledem k tomu, že jako tečku za jeho
gotickou érou považuji suverénního Sweeneyho Todda. Příliš nesouhlasím
s výroky o sebe-vykrádání - Burton jen pokračuje
v mixování zavedených trademarků s mnohem otevřenějším a
vřelejším přístupem. Nikoliv přísná obměna stylu, ale jeho mírná evoluce, na
níž se podepisuje stárnutí čtyřiapadesátiletého otce, který si svým
podivínstvím udržuje nadhled a zároveň si je moc dobře vědom jeho ekonomického
potenciálu.
Výše popsané dokládá také videoklip k další romantice od The
Killers. Řezané gotické obrysy se potkávají s přívětivou rodinnou
podívanou, nadále přítomná je jak láska ve své obskurní podobě, tak autorská
adaptace textu i nostalgie. Here With Me je příběhem o touze po lásce, která
nemůže být nikdy zcela naplněna. Alespoň ne přirozenou cestou. Flowers však
zpívá „But there's another world we're living in tonight“ a Burton tak
samo sebou dostává prostor pro své bizarní alternativy. Bledý klučina
připomínající hraběte Orloka za mlada (jednadvacetiletý Craig Roberts ze
Submarine) ze všeho nejvíce touží po milované operní děvě (Winnona Ryder). Skórování
ovšem nepřichází v úvahu, a tak se cení alespoň její věrohodná kopie
v podobě voskové figuríny v životní velikosti. Jedna velká
melancholie vycházející, dle slov režiséra, z romantického hororu Mad Love
původem českého režiséra Karla Freunda z roku 1935. V něm se šílený
chirurg mstí své oblíbené herečce za neopětování své lásky tím, že jejímu
těžce zraněnému manželovi transplantuje ruce popraveného vraha. Pravá romantika
začíná a tam někde v potemnělém koutě se spiklenecky usmívá excentrik
s pavučinovými vlasy a popelníky na očích.
O.Č.
(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)
Tim Burton jako zvolna chřadnoucí král imaginace poprvé a podruhé.
Lukáš Masner & David
Kresta versus velké ryby Tima Burtona - druhé kolo (první kolo).
D.K.: Tim Burton se za dvě stě míčů stal Disneyho
šlapkou. No copak to mohlo vzít jinej konec, říká si kontextu znalý režisérův
fanoušek u závěrečných titulků opulentní adaptace Alenky v říši divů (2010).
Nesouhlasím s názorem, že v téhle sterilní a bez zájmu odvyprávěné pohádce pro
starší děti nezbylo z Burtona nic. Režisér je jasně rozpoznatelný v detailech,
ať jde o lolitkovskou představitelku malé Alenky, mrtvolně bledý vzhled Mii
Wasikovské coby dospělé Alenky, ponuře vyhlížející “pohádkovou” krajinu, které
dominuje dvojče stromu z Ospalé díry, poněkud drastickou scénu s vypíchnutím
oka, a především excentrické chování většiny postav. První setkání Alenky s
Kloboučníkem (Johnny Depp s oranžovými vlasy a žlutýma očima) u jídelního stolu
má až lynchovské kvality. Nesouvisející promluvy a přechody od šeptání ke křiku
během pikosekundy dokonce na chvíli navodily pocit, že se dívám na Inland
Empire. Disney dovolil Burtonovi celkem hodně, ale ne dost, a na oplátku si
prosadil roztomiloučká zvířátka, groteskové scény a pitvoření. Výsledný tvar je
značně nekonzistentní, k tomu navíc režisér podlehl digitální technologii,
která ani při tak vysokém rozpočtu nebyla všemocná - špatnou kvalitu triků
dokazuje především interakce rytíře Staynea s koněm. Vše pak zazdí závěrečná
digitální bitva, v níž digitální nestvůra chrlí digitální fialové plameny.
Výdělečný, ale pomíjivý produkt Alenka v říši divů uzavírá více než příhodně
píseň od Avril Lavigne - na zpěvačku, ani na tenhle film si už dnes nikdo
nevzpomene.
L.M.: Myšlenka nechat Burtona režírovat
variaci na nejslavnější román Lewise Carolla je až nepříjemně vtíravá. Alenka v
říši divů ve finále představuje „pouze“ mnohamiliónový „showreel“ Burtonova
výstředního stylu, který i v sebeprůměrnější formě dozajista naláká zástupy
diváků. Natolik průhledná sázka na jistotu mi je cizí, stejně tak naleštěná
„umělohmotnost“, které se svět v králičí noře podobá více než čemukoliv jinému.
Milovaný režisér poněkud mizí před očima, přežívá jen manýra a soubor poněkud
stereotypních výtvarných prvků. Alenka si nepřekvapivě zakládá na obrazových
atrakcích, úporně, každým záběrem útočí na divákovy smysly, nicméně Carollův
jazyk nakonec chybí. Z hravé nonsensové poetiky se stává jen zmatek a poněkud
toporná jinakost.
Nikdo však nepočítal s tím, že v
Temných stínech (2012) Burton doklopýtá až k hranicím trapnosti. Fasety otupěly
a gotická stylizace zevšedněla. Nekonečný americký seriál z 60. a 70. let byl
zhuštěn do celovečerního filmu, kterému chybí důmyslný dramatický oblouk, zato
trpí nadbytkem postav a fatálním nedostatkem humoru. Základní premisa, totiž
střet staletého upíra s americkou společností 70. let, sice poskytuje komický
potenciál se vším všudy, nicméně nad rozeklanou skečovitostí zůstává jen rozum
stát. Zvláštní to film, kde držím palce záporné postavě, sexy čarodějnici v
podání Evy Greenové. Není to příjemné přiznat, ale talentovaná herečka je asi
jediným pozitivem notně vyčpělé komedie. Temné stíny mimo jiné dokládají, že
Tim Burton a hudební skladatel Danny Elfman jsou vesměs dvě spojené nádoby. Jak
jinak lze vysvětlit oboustrannou stagnaci, ke které došlo. Elfmanova kariéra
dosáhla klíčového bodu, kdy prachsprostá řemeslnost vítězí nad dřívější
hravostí a pokoušením nových, nejednou provokativních forem. Všechno
(mizanscéna, kostýmy, hudba) a všichni (Johnny Depp, Michelle Pfeifferová,
Helena Bonham Carterová atd.) zkrátka odpovídají škatulce Tima Burtona, což
vzhledem k běhu událostí jen stěží nazývat komplimentem. Takže i já volám po
změně, jelikož nechci sledovat pád mého oblíbeného tvůrce. Svorně přitom
zapomenu, že existují nějaké Temné stíny.
D.K.: Tohle muselo smrdět už na papíře a
dát realizaci Temných stínů zelenou je jedním z nejzáhadnějších produkčních
rozhodnutí v Hollywoodu - ale zase taková “sračka všech sraček futrál” (moje
oblíbená hláška, jinak Tom Hanks ve Velkém vítězství) to nakonec není. Burton
si prostě jen neujasnil, pro jaké publikum chce tentokrát vyprávět a v jakém
žánru. Takže od skvělého gotického prologu snímek urazí cestu k průměrné
komedii, aby pak přeskočil k hororu a skončil jako temné melodrama. Nesoudržný
příběh nabídne pár překvapení (třeba nečekaný konec upírovy rozpravy s partou
hippies), pár trapností (vrcholem eklhaftu je “nemrtvý” koitus čarodějnice a
upíra) a závěrečné přeplácané zúčtování, které sem spadlo bůhvíodkud, asi
proto, že každý správný hollywoodský velkofilm musí obsahovat pořádnou explozi
a kopu digitálních triků.
Vzhledem k tomu, jak nehezky to za
Temné stíny schytal Burton od kritiků, dá se jeho poslední snímek Frankenweenie
- Domácí mazlíček (2012) vnímat jako akt usmíření. Ale rovněž jako sázka na
jistotu. Jde totiž o celovečerní remake Burtonova osmadvacet let starého,
krátkometrážního filmu. V černobílém animovaném snímku o chlapci, který po
vzoru svého jmenovce Victora Frankensteina oživí milovaného psa, najdeme
všechno, co máme na Burtonovi rádi, tentokrát navíc nezatěžkané obřím rozpočtem
a počítačovými triky, která nahradila poctivá ruční animace. V CineStaru
propagovali Frankenweenieho coby rodinný film, ale dítě bych do kina nebral, protože
Burton se tentokrát rozhodl neustupovat. Jeho svérázná variace na román Mary
Shellyové má v druhé polovině správný anarchistický “fuck it all” přístup.
Akční dvacetiminutové finále v ulicích městečka dokonce připomene apokalyptické
inferno z loňského hororového hitu Cabin in the Woods. Zmutovaný kočkonetopýr,
přerostlá krysa a želva proměněná ve zkázonosnou Godzillu v animáku od
Disneyho? Burton se zjevně bavil, v kině pak baví diváky a nejvíc své fanoušky,
protože jeho poslední snímek je plný odkazů na vlastní tvorbu (Střihoruký
Edward, Batman) a poklon milovaným vzorům (Murnaův Nosferatu, Vincent Price).
Frankenweenie však v Burtonově filmografii představuje spíše slepou uličku,
jakýsi kruhový objezd, na kterém režisér na chvíli zpomalil svůj pozvolný pád.
L.M.:Frankenweenie je vskutku poněkud zbytečnou únikovkou, jejímž jediným cílem je vyvolat nostalgii po starých
časech. Nakonec jsme však svědky milé rekonstrukce nejen klasických monster
hororů, ale i Burtonovy kreativity. Nově přidaná linie se zmutovanými zvířátky
je svěží a středostavovské městečko New Holland je Burtonovi rozhodně bližší
než fantazií neohraničený svět v králičí noře. Starý mlýn na kopci,
expresionisticky pokroucený a polámaný hřbitov či záměrná kašírovanost
hororových scén - ano, Burton tu vytvořil nejcelistvější odraz své rané tvorby.
Dokonce se mu podařilo vyvolat slzu dojetí. Jen už není kam zajít, pokud tedy
nechce neprodyšně zakonzervovat svou kariéru.
D.K.: Budoucnost je nejistá. Příštím
projektem Tima Burtona má být Pinocchio, dobrá zpráva přitom je, že nikoliv v
produkci Disneyho, ale Warner Bros. Přesto se obávám, že studio bude chtít spíš
další Alenku, než Edwarda. Ale buďme optimističtí - horší než verze Roberta
Benigniho z roku 2002 už to být nemůže. Tedy pokud dřevěného chlapce s dlouhým
nosem neztvární Johnny Depp!
(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)
Lukáš Masner & David
Kresta versus velké ryby Tima Burtona - první kolo.
LM: Režisér Terry Gilliam (Brazil, Král rybář,12 opic) by napsal, že
filmy Tima Burtona jsou „bezpečné“. Excentrické, to ano, ale pod slupkou
výtvarně opulentního i dekadentně laděného povrchu se ukrývají vcelku nevinné,
občas křehké, jindy poetické příběhy. Čas od času Burton upustí uzdu a vznikne
nevybíravě temná podívaná (Batman se vrací), které se zaleklo nejen studio, ale
i řada diváků. S trochou nadsázky platí, že „černobílé“ filmy (Batman, Ospalá
díra) jsou z mého úhlu pohledu zajímavější a lepší, než ty barevné a rozverné
(Mars útočí!, Karlík a továrna na čokoládu). V posledních letech se však nemohu
zbavit dojmu, že Burtonova osobitá stylistika prochází krizí a filmy jako
Alenka v říši divů (2010) nebo Temné stíny (2012) jsou jen vlažným destilátem
kdysi dechberoucí poetiky.
DK: Burtona mám rád jako režiséra s osobitým vizuálním stylem. Stejně jako
u Finchera nebo Ridleyho Scotta stačí vidět pár záběrů, aby bylo zřejmé, o
jakého tvůrce se jedná. Vždycky mě přitahovali filmaři-vizionáři se smyslem pro
perfekcionismus. Jenže třeba mezi Fincherem a Burtonem je velký rozdíl. David
totiž dokáže zaujmout oko i mozek, kdežto u Tima se nemůžu ani po těch letech
zbavit dojmu, že zkrátka není moc dobrý vypravěč. “Jak” pro něj vždycky bylo a
je důležitější než “o čem”.Platí to i
pro filmy, které subjektivně považuji za jeho nejlepší - Střihoruký Edward a
Ospalá díra. První se nedokáže rozhodnout, jestli chce být víc netradiční
pohádkou nebo satirou na maloměšťácký život, v druhém zatěžuje půvabnou
hororovou podívanou komplikovaná zápletka. Nedivím se pak škarohlídům, že za
Burtonův nejlepší kousek považují film, který vlastně ani nerežíroval, ale
“pouze” produkoval - Ukradené Vánoce. Samotný režisér jim v posledních letech
dává za pravdu, originální tvůrce snad podlehl únavě či diktátu filmových
studií. Jestliže v 90. letech Burton zářil, o dekádu později spíše jen
poblikává.
Kdy se to všechno pokazilo? Obecně bývá za první
výrazný poklesek v Burtonově filmografii považován remake (?) Planety opic
(2001). Což je poněkud nespravedlivé. Ano, Tim určitě tuhle práci nevzal proto,
že by šlo o jeho srdeční záležitost, spíš se těšil, jak si bude hrát s opičími maskami.
Ale jeho verze je pořád dost temná a ironická, navíc tu rozvíjí bizarní
milostný trojúhelník, kdy nad umělohmotnou barbínou má celou dobu jednoznačně
navrch šimpanzice - a nejen proto, že ji hraje režisérova manželka Helena
Bonham Carter.
Pád do tmy začíná až s následujícím Burtonovým filmem, adaptací
románu Daniela Wallace Velká ryba (2003). Tady si Tim pořádně zadal s
mainstreamem, navíc dobrovolně. Cesta dolů bývá dlážděna dobrými úmysly a když
se umělec prostřednictvím svého díla vyrovnává s vlastními rodinnými
záležitostmi, je zle nedobře. Do příběhu o usmíření otce-Barona Prášila a jeho
syna, kterému už za ty roky tatíkovy barvité historky lezou krkem, režisér
otiskl svou vlastní čerstvou zkušenost s otcovstvím a natočil něco, čemu se
zatím ve své kariéře úzkostlivě vyhýbal - prvoplánově líbivý film. Navíc Burton
byl dosud vnímaný spíše jako hračička, který chce bavit (ať už si o jeho smyslu
pro humor myslíte cokoliv) a nějakým přesahům či druhým plánům se vyhýbal. A
tenhle potměšilý smíšek nám teď chce sdělovat životní pravdy? Při projekci
Velké ryby se vždycky cítím jako schizofrenik, fandím a současně nadávám. Ten
film má svůj půvab a taky výborné herce (s výjimkou Billyho Crudupa v roli syna
- hrál ten chlapec vůbec někdy v něčem dobře?), a kdyby pod ním byl podepsaný
Robert Zemeckis nebo “Pan Cukrkandl” Chris Columbus, patřilo by tohle dílo k
jejich nejlepším. Ale v případě Burtona jde o devalvaci značky. Světlo a
pestrobarevnost zkrátka k Timovi nepatří, nemluvě pak o užívání filtrů, které “krásně”
rozpíjejí tváře hlavních představitelek. Kdyby aspoň scény ze skutečného života
více kontrastovaly s těmi báchorkovými, které režiséra zjevně bavily více.
Jenže Burton se bojí ukázat, že umírání a smrt jsou svině, a tak nám raději
předá poselství o tom, že díky fantazii a snění se lépe vyrovnáme s šedivou
životní realitou. Escapismus, jako když vyšije. Ale scénu, v níž otec poprvé
spatří svou životní lásku a všechno kolem se rázem zastaví, na tu si vždycky
rád přetočím.
L.M.: Já mám Velkou rybu rád, protože v ní Burton
dokázal, že mu nejsou cizí ani vážná témata a znovu nám potvrdil, že i smrt má
svou jedinečnou magičnost. Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007)
je pak v mých očích nejspíš poslední mistrovské dílo pozvolna chřadnoucího krále.
Muzikál Sweeney Todd však vyniká nad mnohými, a to nejen zásluhou silných
hudebních čísel, ale především hutnou atmosférou a neotřele divadelním aranžmá.
Ani průvodce příběhem, holič posedlý pomstou za 15 let neprávem strávených ve
věznici, není zářným příkladem ctnostného hrdiny. Spíše zaslepenou, cynickou
troskou, jejíž buldočí hněv a zanícenost je v pravém slova smyslu zkázonosná.
Antické drama pozvolna spěje ke svému závěru a divák si stále více uvědomuje,
že v tomto příběhu lze fandit snad jen mladým lidem, jejichž naivita je kolébá
na vlně zdánlivé jistoty. Úchylná romance o lásce, pomstě a masových bocháncích
plněných lidským masem je ve své podstatě tradičním burtonovským filmem o
outsiderech, kteří se krčí ve stínu zapadlé uličky či na zaprášené a pavučinami
protkané podlaze půdy. Špínu i morální pokroucenost Londýna 19. století si
režisér vychutnal se vším všudy. Desaturovaný obraz, ani „plošnost“ a sevřenost
ateliéru nejsou ničím novým či neobvyklým, avšak divadelní herectví jim dává
další rozměr. Všechny předvídatelné atributy Burtonova extravagantního stylu
zaklesly k jádru silného vyprávění, které rozhodně nešetří emocemi. Pozdější
filmy jsou spíše předvídatelným inventářem oné pokřivené pitoresknosti, ale
nepředbíhejme.
(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)
Ve
třetím partu seriálu o detailech i celcích, které tvoří image AM, jsme poprvé
komentovali promofotky vzniklé v období prvních dvou alb kapely. Nyní se
pomalu, ale jistě suneme dál, konkrétně do rozmezí let 2008 – 2009, kdy AM
nahráli a vydali svou třetí studiovku Humbug*. Opět jsem vybral několik promofotek, které podle mě v oné době nejlépe
reprezentovaly zvolenou image kapely, opisovaly atmosféru kolem ní a vůbec
uceleně zaznamenaly tehdejší estetickou stránku věci. K jedné z fotek se
opět vyjadřuje i spoluautor blogu Lukáš Masner, klučina s výjimečným pozorovatelským talentem.
Vousy, dlouhé vlasy, pivo, Black Sabbath
(image
během éry desky Humbug, rok 2008 -
2009)
Pro
začátek bude fajn představit si Guye Aroche, jenž má na svědomí všechny zásadní
promofotky z období Humbugu
včetně fotografie na samotném obalu alba, o němž jsme psali v pilotním díle tohoto seriálu.
Sám o sobě je zajímavou osobností – narodil se v Izraeli, odkud
v roce 1990 vyrazil směr New York, kde do roku 1993 studoval na renomované
School of Visual Arts. Prakticky ihned po studiích se vrhl k práci na
volné noze a během let se dokázal vypracovat na ostříleného inscenátora a
zaznamenatele sexy/elegantních póz v kategoriích Beauty / Fashion /
Celebrity portraits. V současné době pendluje mezí New Yorkem a Paříží
s tím, že jeho fotky jsou pravidelně k vidění v magazínech Vide,
Surface, Elle, The New York Times ad. a jeho služeb využívají značky jako Nivea,
Visage, Espirit, H&M a další a další.
Co se týče jeho stylu, obratně používá ostřejší ovětlení, barevné filtry, sází na retro atmosféru a
vůbec se nebojí být celkově „módní“ –
v zachycování jeho vybraných objektů se hladce prolíná civilnost se
stylizací; i ta největší
celebrita může na jeho fotce mít odrbané hadry, aniž by jí to (právě díky finálnímu
provedení fotky) cokoliv ubíralo na cool pozici/ikoničnosti.
Těžce erudovaná recenze na Humbug od Jana Pomuka Štěpánka je
mimochodem bezkonkurenčně nejlepší text na téma AM, který je na všech českých
internetech k nalezení a přečtení.
Uhýbat pohledem
To
samé se týká právě i jeho promofotek pro AM z období Humbugu. Arochovi se podařilo
vytvořit dojem ucelené fotosérie, jež zachycuje kapelu buď zadumanou do nahrávání
desky v Electric Lady Studios, anebo poflakující se v ulicích a
podnicích New Yorku. Nesmělost a nevinnost jsou dávno pryč, frontman, kytarista
i basák mění image, v pohledech se objevuje mnohem větší dávka nenucenosti
a ležérnosti a zároveň vzrůstající arogance. Vše zkrátka Arochovi hraje do karet, neboť je v roli fotografa schopen
v několika málo snímcích dodat kapele na spontaneitě a všednosti, ale
zároveň odkrýt nové ostřejší hrany a podtrhnout tak její status mnohem vyzrálejší a rozvážnější party.
AM v Arochových
záběrech zkrátka působí jako čtyřčlenná skupinka nedbalých intelektuálů proklamujících fakt,
že od teď se už rozhodně nebudou (ani nechtějí) líbit všem, pročež si také s
lehkostí kdykoliv dovolí uhnout pohledem od objektivů. Spolehlivě vyvolaný dojem unavenosti a otrávenosti z masivního úspěchu
a potřeby stáhnout se do temnějších zákoutí a tam se vyklidnit nebo naopak dát naplno průchod vzteku. Právě takové znaky vnitřní rozervanosti dělají z těchto fotek dosud nejlepší promo AM vůbec.
LM kfotografiiod Guye Aroche:Chlapci se nám vybarvili. Tenhle kus mě baví
moc, jelikož v lecčem podvrací konvence a nudné promo většiny kapel. Barva
nutně nevytváří dojem naleštěné popularity. Mám pocit, jako bych ty kluky právě
potkal na ulici, vytáhl nejnovější iPhone a zvěčnil jen tak pro sebe a obdiv
svých známých. Překryl moderním barevným filtrem a pak s chutí sdílel na Facebooku.
Krásné ve své nedokonalosti - posunuté barevné spektrum, neostrost po stranách
fotografie, která si bere za oběť i dva členy kapely. Ironická odpověď na
vyšňořenou nudu moderních ikon.
PŘÍŠTĚ: rozhněvaní mladí muži s heslem
Suck It and See.
