O Čapkově Věci Makropulos v režii Roberta Wilsona
Světu divadla jsme se tu zatím úspěšně vyhýbali, teď udělám výjimku. Jde totiž o Čapka, Wilsona a jejich šklebící se horor.
Experimentátor Robert Wilson pro Národní divadlo režíroval Čapkovu Věc Makropulos. Událost sezony, představení ve Stavovském divadle vyprodaná na měsíce dopředu. Wilsonova inscenace není zázrak, „pouze“ vynikající kus, svěží radikální interpretace Čapkovy komedie (ano, Karel svou podmračenou hru skutečně označoval jako komedii a řadu komediálních situací jí odpárat nelze). Dle očekávání vizuálně naprosto vytříbená a nekompromisní. Každá z postav má svůj charakteristický pohyb a gestikulaci, herectví je koncentrovaně expresivní, postavy jakoby dorazily z němých grotesek nebo ještě lépe z Kabinetu dr. Caligariho (své party s bravurou zvládají obdivuhodně flexibilní Pavla Beretová, Filip Rajmont a Jan Bidlas, rutinér Miroslav Donutil se přizpůsobit nedokáže a popravdě už ani nemůže). Makropulos je ve Wilsonově podání vůbec zkroucený a zkřivený groteskní horor. V každé z postav jakoby se zaseklo neustálé prodlužování života. Nesmrtelnost se jim mstí a činí z nich křečovité loutky místy připomínající neživé zombies. Takhle dopadnete, pakliže budete toužit po věčném mladí. Wilson hlásá antiiluzivní divadlo, s realismem klasického ražení si ruku rozhodně nepodává, ani mu jen tak nemává na pozdrav. Nepotřebuje výpravnou scénu, vystačí si s několika konstrukcemi, probouzí v sobě výtvarnické zvíře, které vás atakuje oslnivými a nevyzpytatelnými obrazy s barevnou rozmanitostí. Rozehrává řadu morbidně zábavných situací, podivnost a všudypřítomnou křeč důsledně podtrhuje dráždivým osvětlením i nervní a jindy nepříjemně rozjuchanou hudbou Aleše Březiny.
Experimentátor Robert Wilson pro Národní divadlo režíroval Čapkovu Věc Makropulos. Událost sezony, představení ve Stavovském divadle vyprodaná na měsíce dopředu. Wilsonova inscenace není zázrak, „pouze“ vynikající kus, svěží radikální interpretace Čapkovy komedie (ano, Karel svou podmračenou hru skutečně označoval jako komedii a řadu komediálních situací jí odpárat nelze). Dle očekávání vizuálně naprosto vytříbená a nekompromisní. Každá z postav má svůj charakteristický pohyb a gestikulaci, herectví je koncentrovaně expresivní, postavy jakoby dorazily z němých grotesek nebo ještě lépe z Kabinetu dr. Caligariho (své party s bravurou zvládají obdivuhodně flexibilní Pavla Beretová, Filip Rajmont a Jan Bidlas, rutinér Miroslav Donutil se přizpůsobit nedokáže a popravdě už ani nemůže). Makropulos je ve Wilsonově podání vůbec zkroucený a zkřivený groteskní horor. V každé z postav jakoby se zaseklo neustálé prodlužování života. Nesmrtelnost se jim mstí a činí z nich křečovité loutky místy připomínající neživé zombies. Takhle dopadnete, pakliže budete toužit po věčném mladí. Wilson hlásá antiiluzivní divadlo, s realismem klasického ražení si ruku rozhodně nepodává, ani mu jen tak nemává na pozdrav. Nepotřebuje výpravnou scénu, vystačí si s několika konstrukcemi, probouzí v sobě výtvarnické zvíře, které vás atakuje oslnivými a nevyzpytatelnými obrazy s barevnou rozmanitostí. Rozehrává řadu morbidně zábavných situací, podivnost a všudypřítomnou křeč důsledně podtrhuje dráždivým osvětlením i nervní a jindy nepříjemně rozjuchanou hudbou Aleše Březiny.
Čapkovi byl v souvislosti s Makropulos tradičně vytýkán pesimismus (stejně jako podobně chmurné a drsné zprávě Ze života hmyzu, kterou sepsal s bratrem Josefem), spisovatel se bránil tím, že to skutečně nemyslel zase tak zle a tragicky. Wilson v tom dělá konečně jasno. Dokonale mrazivým finále podtrhuje závažnost a přesah celé téhle „komedie s tragickými podtóny“, k úvaze nad otravnou a hnusnou nesmrtelností pobídne snad každého diváka. Ne, jak říkám, zázrak to není. „Jen“ vizuální pecka, artová instalace pro přemýšlivé.
O.Č.
Žádné komentáře:
Okomentovat