geeks in the woods

Jedna moje kámoška to vystihla půvabně a navíc zcela přesně: „Čekáš další teenage slasher a dostaneš Lovercrafta.“ Lépe to napsat nejde. Řeč je o snímku Cabin in the Woods (dále jen CTW). Jednoznačně jeden z nejlepších (anti)hororů, které jsem měl tu čest vidět. V pozadí stojí dva odzbrojující lunatici. Režijně velel Drew Goddard, což je scénárista ve své době originálního found-footage monster-hororu Cloverfield, produkčně pak šéfoval Joss Whedon, což je režisér prvního (a brilantního) dílu rodící se komiksové trilogie o Avengers. Slibná jména, silná podívaná.

CTW je vrcholem jakéhosi mystifikačního marketingového tažení. Propagace (trailery, plakáty atp.) vás přesvědčuje o tom, že v kině uvidíte módné teenage vyvražďovačku  nabízející i něco navíc. Zbystříte. Kruté pobití pěti mladých studentů je pravděpodobně součástí zvrhlé reality-show, kterou možná platí vyšinutí jedinci, anebo je prostě běžnou součástí TV programu v naší blízké budoucnosti. Zajímavý nápad, něco jako upgradovaný Hostel, laciné krveprolití říznuté lehkou inovací a originalitou. Vtipné a nepřijemné zároveň. Toť k propagaci filmu, kterou si pevně stanovilo PR oddělení s tím, že malý rozpočet musí být zpátky rychle a hladce. 

Zajímavé a ve výsledku také parádní je ovšem právě to, jak (na dnešní Hollywood) neobvykle a krásně PR tým před premiérou filmu lhal, mystifikoval. Doporučuji se po zhlédnutí podívat na jeden z plakátů k filmu. Je na něm levitující chata s proměnlivými patry, stavebnice/skládačka. Komerční plakátový kus, jehož hlavní myšlenku doceníte až zpětně. Rozepisovat se detailněji je nemožné, protože bych musel vyzradit zásadní zvraty. Zůstanu jen u obecnějšího popisu. CTW je inteligentní nevyzpitatelná záležitost, která vás zpočátku kolébá svou jednoduchostí a naivitou, načež vás  semele salvou ironie, nekompromisnosti a celou řadou skutečně sofistikovaných nápadů. U reality-show částečně zůstává, ale zároveň se řítí mnohem dál. Goddard s Whedonem hrají do posledního detailu promyšlenou hru. Pokud na ni přistoupíte, čeká vás famózně ujetá jízda hororovým lunaparkem, pokud ne, máte smůlu. Oni ne, protože CTW je čistokrevná geekovská záležitost.

Počítá se tu se zkušeným, zasvěceným divákém, divák naivní a nezasvěcený vstupuje do řízného koloběhu jen na vlastní nebezpečí. První jmenovaný se nechává unášet důmyslnými hrátky s hororovými klišé, očekáváními, stereotypy. Čím víc máte nakoukáno, tím lépe pro vás, odstup a nadhled je výhodou. Druhý se cítí trapně sám za sebe i  za tvůrce. Nevezme je dokonce na milost ani ve chvíli, kdy si uvědomí, že Goddard s Whedonem celou dobu spontánně a zároveň velmi precizně kutali sympatickou fanouškovskou myšlenku: každý hororový příběh s každým klasickým monstrem, který jste kdy na plátně viděli, se skutečně reálně odehrál a byl součástí mnohem složitějšího systému přesahujícího náš svět a naše chápání. Plus si připočtěte ještě jeden nepatrný přesah, s nímž film rovněž operuje a který by pravděpodobně mohl oslovit i dosud odmítající a nepřístupnou skupinu diváků: jakmile věnujete dostatek pozornosti a energie hulení, prozřete a nehrozí vám, že byste podlehli manipulaci a stali se loutkou. Budete zdraví, uvědomělí a budete tušit, že kolem vás není něco v pořádku. Haha. Pro mě osobně zatím top filmové překvapení tohoto roku. Film, který nevymyslíte. Nezaslouží si jakékoliv pokračování.                    

O.Č.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 25)

Soundtrack roku?! Atlas mraků

Skladatelé Tom Tykwer, Johnny Klimek & Reinhold Heil spáchali asi nejlepší filmový soundrack roku 2012. Jejich doprovod k rozmáchlé sci-fi Atlas mraků (adaptaci románu Davida Mitchella Cloud Atlas) skvěle naplňuje velikost samotného snímku.

Soundtrack k filmu Parfém: Příběh vraha (2006) jsem ve své době dokázal poslouchal i několik hodin denně. Triumvirát Tykwer/Klimek/Heil zkomponoval vypjatou, melodramatickou hudbu, která vychází z nejlepší tradice klasicismu – zpěvná melodika, orchestrální bohatost i kompoziční preciznost. Tykwer navíc pochopil, že přesná hudba dovolí přiblížit se světu vůní spíše než tisíce slov a košatých obrazů. Hudební doprovod s řadou přívlastků, kudrlinek, ale i proměnlivých nálad – dokonale průzračný soundtrack přímo určený k chůzi, k podkreslení tepu života okolo nás.  

 

Atlas mraků volně navazuje na tendence Parfému, dost možná je dovádí k dokonalosti. Především je dramatičtější, výpravnější, hlavně pak rozechvěle jemný. Hudební obraz plný půvabných a silných melodií, které rezonují ještě dlouho po vypnutí CD přehrávače. Nesejde na tom, zda-li znáte film či nikoli, harmonie, respektive komunikace mezi autory a posluchači funguje naprosto báječně. Je samozřejmě nabíledni, že v kontextu s filmovými obrazy cena a kvalita hudby ještě povyroste. Především dramatické skladby jsou tím méně zajímavým a neznalost kontextu jim ubírá mnohé (Sloosha's Hollow). Vzletnými se stávají až v okamžiku, kdy dojde k prolnutí akce s ústředním motivem (Sonmi-451 Meets Change). Ačkoliv se děj filmu odehrává v několika časových rovinách, hudba je nadčasová a všechny linie doslova pojí dohromady. Vytváří pevnou klenbu nad komplexním vyprávěním, které svedlo několik rozdílných období, společenských změn a kulturních vlivů. 

Vždy je mnohem snazší vynášet příkré soudy a psát o věcech nepodařených. Chyby jsou očividné, každý má v danou chvíli před očima zřejmou a správnou alternativu toho, jak měl výsledek vypadat/znít. Chválit, být věcný a nezahlcovat superlativy je však složitější. Obhajovat Atlas mraků  je záludné, jelikož je v řadě ohledů takřka bezchybný, pro někoho tím pádem chladný až odtažitý. Každopádně překračuje rámec většinové produkce, i když velmi chytře využívá zavedené konvence a postupy. Je stejně jako Parfém: Příběh vraha spíše dílem „vážné hudby“, méně pak tradiční filmovou kompozicí. Soundtrack, které může v řadě momentů věhlasně čnít nad obrazy a dávat jim další rozměr, ne jen ryze ilustrační rámec (The Cloud Atlas Sextet For Orchestra). si ale vážím i proto, že svůj potenciál neutápí v laciné pompě či okatém krasosmutnění. Zkrátka i „velké emoce“ lze sdělit způsobem střídmým a elegantním. Ve střední části alba to tu a tam zaskřípe, občas vyvstane nějaký ten záchvěv nudy, nicméně poslední třetina se řadí mezi nejintenzivnější okamžiky vůbec (Death Is Only A Door, Cloud Atlas Finale). Naprosto podlehnout je někdy moc příjemný pocit.

Největší pecky: Cloud Atlas Opening Title, Death Is Only A Door, Cloud Atlas Finale, The Cloud Atlas Sextet For Orchestra, Cloud Atlas End Title 

(text byl původně publikován na moviezone.cz)

L.M.