Kocovina, můry & podfuk (pilotní díl seriálu Who the fuck are Arctic Monkeys?! )

Who the fuck are Arctic Monkeys?! Seriál, co se bude na Opice dívat trochu z jiného úhlu pohledu. Hudba samotná ustoupí do pozadí a texty budou směřovat k image, videoklipům, textům atp. Pilotní díl obsahuje pár vět k obalům třech dosavadních desek Arctic Monkeys. Pro příznivce kapely i fanoušky zajímavých coverů hudebních alb.

Whatever People Say I Am, That's What I'm Not

      Šedost a špína. Ústřední postavou je Chris McClure. Kluk z obalu desky, kamarád kapely, co dostal 70 liber na to, aby se vylil v nočních liverpoolských klubech a poté se nechal nafotit. Cover ho zastihuje ve chvíli, kdy kocovina vítězí na plné čáře. Zmaštěný obličej, únava, polospánek, kruhy pod očima, životadárná brzká ranní cigareta. Celá jeho půlnoční story se rozvíjí v bookletu. Pohoda a zápal měnící se v totální nudu, únavu a těžší a těžší kocovinu. From The Ritz To The Rubble. Jsou tu momentky z nočního života, z klubů, alkohol, cigarety a atmosféra ospalých vyprázdněných a podmračených ulic v dešti. Barevné fotky pro všechny ostatní, černobílé pro hlavní star obalu, zmiňovaného McClura. Vše dost syrové, bez příkras, zároveň bez zaujatosti. Čistě dokumentární foto z ulic. Nevynáší velké rozsudky, „pouze“ pozoruje, zaznamenává, poukazuje. Ostatně stejně jako texty na albu, jež Turnerovy svého času vykouzlily padnoucí přezdívku Master Of Observation.  Za designem stojí studio Juno, parta z výtvarné scény v Liverpoolu, která má za sebou mj. komiksový cover k Who Killed The Zutons  nebo videoklip k Ghostfaced Killer  od The Dead 60s. Coverem se jí podařilo vystihnout atmosféru desky samotné včetně témat, o nichž pojednává. Poznávacími znaky jsou syrovost, chlad, špína, autenticita nasáklá cigaretovým kouřem. Při listování fotografickým bookletem snadno naskakují texty o všech hlavních i vedlejších „hrdinech“ alba. Ať už to jsou vyhazovači, prodavačky, servírky, začínající kapely, barmani, umělci, gambleři, feťáci nebo prostitutky. Jakoby si Turner ještě před psaním léta procházel terén a občas si něco nebo někoho vyfotil a vy teď máte v ruce alespoň výňatek z jeho pestrého fotoalba. 

 

Mimochodem, doporučuji článek na BBC News Arctic Monkeys defend album cover. Zdravotnická organizace NHS Health Scotland se do coveru navezla s tím, že „posiluje mínění o tom, že kouření je fajn“. Vtipná kauza, co spolehlivě zajistila kapele další reklamu. Fakt je, že potisk samotné placky (popelník sem, popelník tam) strčí do kapsy i Hirstovo Necropolis.

Favourite Worst Nightmare

      Bytovka uprostřed noci. Dveře jsou zamknuté, televizní obrazovky pohaslé, všichni spí. Deset oken, z toho sedm zhaslých, mrtvých.  Jako záběr z právě rozběhlého filmu. Na první pohled noir detektivka, ale zdání klame. Tři okna rozsekávají šedočernou ponurost. To jsou ty naděje, to jsou ty domácnosti, v nichž se odehrávají „oblíbené noční můry“.  Stačí dodat menší story. Třeba o tom, jak se k smrti znavený pracant nebo student dotáhne domů a z každodenního stereotypu přepne až v noci během spánku, během snění. Okna s barvitými kolážovitými výjevy představují světy snů a nočních můr, odporná bytovka svojí strohou architekturou zastupuje nudnou všední skutečnost. Mrtvolná realita nikdy nebude tak dobrodružná a ujetá a vzrušující jako naše oblíbené noční můry. Komu nedá tenhle cover spát, může se prokousat mnohem dál. Kompletní booklet odhaluje konkrétní můry. Nabízí náhled do jednotlivých bytů, v nichž není o tajemné snové výlety nouze. Kroutící se tělesa, co nemají daleko k pohlavním údům, dvounohá kočka se lví hlavou zuří v těsném spodním prádle, kolem poletují rozjívení duchové, jsou tu nostalgičtí rudí golémové, černočerný cool tučňák a cosi jako bílé lebky, které jakoby vzpomínaly na Jacka z loutkové Nightmare Before Christmas. Vše jako součást stylizované můry, která sbližuje komiks s graffiti, horor s detektivkou. Kdo pořád civí na tučný žlutozelený titul ohlašující kapelu a název placky, ať se přikloní k ironii. Kreativci z Juno (pro něž je FWN volným a zatím posledním pokračováním spolupráce s Opicemi) jsou vtipálci stejně jako band samotný. Do očí bijí absurdní „Arktické opice“ v roztahujícím se hororovém provedení. Skoro jako titul, co vábí na úsměvnou retro béčkovinu o promrzlé arktické expedici, která narazí na čtveřici podivných agresivních opic. Další můra v pořadí. Alex Turner v songu D is for Dangerous pěje I think you should know you're his favourite worst nightmare . 

Pár zajímavých slov k tomuhle coveru padne i na blogu designéra Andrew Kelsalla. Kelsall spíš kritizuje, na druhou stranu se také zaměřuje na styl písma v názvu kapely a desky a konfrontuje ho s plakátem k filmu The Man With The Golden Arm z 50s. Zajímavé.

Humbug

      Návrat z pouště. Spousta písku a ošoupaných polobotek. Nedbalá elegance, uhýbání pohledem, floutkovská pohoda, dost možná ale také obličeje plné únavy po náročné pouti s názvem třetí přelomová deska. Do třetice první obal, kde se Opice neschovávají za kocovinou omámeného adolescenta ani za barák z přitažlivé noční můry. Pouze oni sami. Už ne jako britští mazlíčci, rozjívení narcisové s vykulenými pohledy, ale kytaroví dospěláci, dlouhovlasí rockující velikáni, co mají na fotkách kolem sebe podobnou auru, jakou dlouhou dobu před nimi oplývali Led Zeppelin. Podobně tajemná, jen ne tolik exhibující, spíš shovívavější, syrovější a zlověstnější atmosféra. O'Malley dřepějící a vydechující v pozadí, Helders uhýbající pohledem, naproti němu zaskočený Cook, vpředu Turner tak trochu mimo. Fotku cvaknul americký profík Guy Aroch (převážně módní fotograf, jeho portfolio plní jedna světová značka vedle druhé), místem byly Electric Lady Studios v New Yorku v den, kdy Opice s humbukem finišovaly. Proto možná ta přítomná únava, ospalost i nejistota, kterou podporuje hra se zrcadly (prostor pro sebereflexi). Svým způsobem jako fotka od paparazziho, jedinečná momentka zastihující band těsně poté, co udělal tečku za nahráváním. Proč Humbug? Buď opět ironie, anebo něco jiného. Kapela se razantně proměňuje, sama ovšem dopředu nehlásí žádné řeči o progresu, nemluví o hudebním posunu, právě naopak -   ve finále si svou desku sebeironicky pojmenuje  „podfuk“ nebo „přetvářka“. V souvislosti s Humbugem nabývá ještě na větší síle název první placky. Apel na posluchače a všechny, co na kapelu nahlížejí skrze bulvární média, na ty, co věří právě těm všem nepotvrzeným kecům okolo. Kdo tomu podlehne a nebude mít na paměti právě ono Whatever People Say I Am, That's What I'm Not, nepochopí vtípek v titulu Humbug. Nepochopí, bude se divit a nechá se snadno sejmout. Ten skutečný humbuk skrývající se na albu zkrátka neustojí. 

                                                                                                   O.Č.