Radiohead platí za kapelu, která si dokáže své fanoušky vychovat a usměrnit jejich vkus v závislosti na vlastní proměně a pokroku. Bezpochyby nemluvím jen za sebe, když označím jejich tvorbu - a to i navzdory stylové rozrůzněnosti - za komplexní a v jistém slova smyslu vypointovanou. Procházet diskografii Radiohead znamená zakusit jak prvotní „hlučnost“ a neučesanost, tak zhudebněnou bolest či výsostné experimenty s elektronikou, které dávají zapomenout na předvídatelnost a systém jakýchkoliv hudebních tradic. Každé další album je příležitostí nahlédnout do mikrosvěta hudebníků, kteří dělají věci po svém, vypovídají především o sobě, o svých frustracích, ale ve výsledku jim jejich posluchači přesto rozumějí. Takovou hudbu lze jen stěží popisovat jinak než formou pocitů.
Na stejné vlně je konečně i nejnovější album The King Of Limbs, jehož kvality posiluje skutečnost a hlavně pak způsob, jakým se autoři obrací zády k prvoplánové podbízivosti. Motivováni chutí pokoušet nové formy, pochybující o samospásných účincích okázalosti, přiškrcují Radiohead své posluchače monolitickým tempem, spíše průraznými rytmy než klenutými a silnými melodiemi, jež jsou dle zákonů hudebního byznysu předurčeny stát se hitem. Po akustičtějších albech Hail To The Thief a In Rainbows tak lze opět slyšet převážně elektronickou texturu, neuroticky tepavé a minimalistické melodie – dost možná je na místě srovnání se sólovým projektem Thoma Yorka The Eraser. Ke zklidnění dochází až k závěru alba se skladbami Codex nebo Give Up The Ghost – poezií, která působí jako vydechnutí po nekompromisní, elektronickými efekty protkané první polovině.
Na aktuální nahrávce je patrné, že Radiohead na sebe nechtějí za každou cenu strhávat pozornost. Vědomě odmítají koncept vykalkulovaného hitu, nechtějí ani přepisovat či jinak posouvat dějiny, ale sami sobě dopřávají potěšení z toho, co je baví. Dost možná to bude řada lidí považovat za projev arogance či za nevratné ustrnutí v melancholickém trademarku. V tomto ohledu je i The King Of Limbs takřka esenciální, přesto však povedené album. Radiohead si na sebe upletli bič, a proto je každé nové dílo, které nepřevyšuje kvality předchozí tvorby, případně není vysloveně progresivní, považováno rozmazlenými fanoušky za „zklamání“. Tak či onak, elegance a charisma se jim upřít zkrátka nedá.
L.M.
Žádné komentáře:
Okomentovat